Ve všech podcastech a rozhovorech je víc mužů než žen. Snaha změnit to obvykle naráží na skutečnost, že ženy se někdy z různých objektivních i subjektivních důvodů méně chtějí zapojit. A mají méně času než muži, zhodnotil úspěšný moderátor Čestmír Strakatý v rozhovoru s Jaroslavem Kramerem. Stalo se tak u příležitosti vyhlašování 131 inspirativních žen ze světa financí.
JK: Čestmíre, my jsme před mnoha lety spolupracovali v České televizi. V životě bych v té době neřekl, že se z tebe někdy stane veřejně známý moderátor, dneska už i tak trochu celebrita. Čestmíre, jak se to stalo?
ČS: Byla to náhoda, mega náhoda a vlastně úplně chápu to, co říkáš, že bys nečekal, že zrovna já budu ten, kdo prorazí. Stalo se to vlastně tak, že jsem se v určitou chvíli musel rozhodnout, že buď začnu dělat něco, co jsem nikdy nedělal, tedy moderovat před kamerou, a udělám tohle vykročení mimo svojí komfortní zónu, anebo ne. Já jsem si v tu chvíli řekl: Proč ne? a udělal jsem to. Možná jediné ponaučení, které z toho plyne, zní, že když vám někdo něco podobného nabídne, tak to spíš využijte. Ale zároveň s tím jde druhá strana mince, že jsem si zakázal nějakou dobu číst komentáře pod rozhovory, protože to moje citlivá duše jaksi nezvládala.
JK: Jsem rád, že to zmiňuješ. Já dělám také podcasty a často se setkávám s tím, že dámy si nevěří na to, aby někam přišly a třeba sdílely část svého života. Je to tak, že jisté obavy, jestli mám na to být třeba teď hostem na pódiu nebo naopak moderovat rozhovor s předsedou vlády, nikdy úplně nezmizí?
ČS: Já jsem se musel hodně učit. Ne vystupovat, to jsem se reálně neučil. Ale prostě jsem to dělal a hrany se obrušovaly, až jsem byl jistější a jistější. Ovšem stále jsem na tom o dost hůře oproti některým jiným lidem. Nicméně třeba s politiky je to trochu paradoxní, protože v jejich případě mám pocit, že se není čeho bát, a sebevědomí mi nechybí. Bývá to totiž velmi očekávatelné a vlastně jednoduché. Naopak kdyby sem k nám přišla některá z přítomných dam, myslím, že by to mohlo být daleko náročnější. Tento typ rozhovorů, které jsou osobnější, bývá složitější, a to jsem třeba i nervóznější, jak to dopadne. Ale zrovna politici, premiér, to je vlastně banální, řekl bych.
JK: Je ti ve studiu sympatičtější mužská nebo spíš ženská energie?
ČS: To je velmi zajímavé, protože moje zkušenost je taková, že obecně ve všech podcastech a rozhovorech je víc mužů než žen a my všichni většinou děláme něco pro to, aby to tak nebylo. Naše snaha ale obvykle končí na tom, že ženy prostě z různých objektivních i subjektivních důvodů méně chtějí a vždycky mají méně čas. Je třeba podotknout, že ženy se prostě víc bojí říkat "kraviny". Zatímco když přijde muž, říká v podstatě cokoliv a je u toho plný sebevědomí. O politicích to platí obzvlášť. Ženy mnohem víc kladou důraz na to, aby to bylo přesně a správně. To je určitě fajn, ale pak to vede k tomu, že když se snažím zvát expertky na různá témata, dostávám odpověď: Já ale nejsem úplná expertka, napište raději tady kolegovi. Já tomu vlastně do značné míry tleskám, protože to ukazuje, jakou mají ženy sebereflexi. Jen je často až přílišná.
JK: A pokud jde o tu energii, sedí ti více zpovídat muže nebo ženy?
ČS: Já mám pocit, že v tom není zas takový asi rozdíl. Myslím si, že jsou dobří a špatní hosté a mohou to být muži i ženy. Ale rád pracuji se ženami a ve svém týmu je mám už strašně dlouho. A bude to tak i nadále, protože mi to vyhovuje.
JK: Ty jsi loni nemohl dorazit za našimi FinŽenami, protože jsi byl se svou ženou v porodnici. Máš po ročních zkušenostech pocit, že jsi takový ten "standardní" otec, který plní roli podle očekávání nebo máš svůj specifický přístup?
ČS: Kdybych řekl, že jsem správný otec, tak to by asi nebylo úplně OK. Ale snažím se jím být. My se se ženou o tu péči nějak přirozeně dělíme. Já se třeba starám v noci, protože mám lepší spánkový rytmus a lépe než ona se probouzím a usínám. Vlastně to dělám od začátku a vůbec mi to nevadí, byť teď nám rostou zoubky a začíná to být složitější. Ale obecně si myslím, že se všichni učíme. Je to takový freestyle, protože jednou to všichni děláme poprvé. Nevěřím na to, že si člověk načte knihy a pak to umí, protože myslím, že se stejně nejvíc naučíme praxí a tím, že občas uděláme nějakou chybu. Ale ještě je třeba dodat, že já mám strašnou výhodu ve své práci, kterou můžu dělat tak, jak potřebuji. Takže jsem hodně doma a můžu se tedy i hodně starat. Tedy ne že by to bylo úplně 50 na 50.
JK: Závěrečná otázka Čestmíre. Mě na tobě vždycky fascinovalo, že ses nebál i veřejně být citlivý. Jak by dámy mohly podnítit třeba své šéfy či partnery k tomu, aby se nebáli být citlivými? Máš nějaký návod?
ČS: Nevím, jestli čekáš, že ti opravdu nějaký návod řeknu (smích). U mě to je asi částečně dané mojí osobností, protože jsem introvert. Ale zároveň myslím, že to je hodně o tom, co prožiješ na své životní cestě. Já jsem prošel sérií zkušeností, ne že by byly extrémně náročné, ale nějak mě to utvořilo. Nevím, jestli to je přenosné, jestli se dá přijít za někým jiným a říct, tak teď tě tady budu tvarovat a odejdeš otevřený.
Commentaires