top of page

Lenka Landa Schejbalová: Je důležité umět říct „ne“ a „dost“

Frankofilka a fanynka ragby Lenka Landa Schejbalová působí od roku 2019 v pozici výkonné ředitelky pro interní audit Komerční banky. Tuto roli zajišťuje pro všechny společnosti skupiny KB a pro společnosti Société Générale zabývající se specializovaným financováním ve střední Evropě. S přibývajícími povinnostmi se přestala spoléhat jen na vlastní síly. „Naučila jsem se více naslouchat ostatním a dát na jejich názor, více věcí delegovat a respektovat, jak k tomu ostatní kolegové přistoupí,“ říká manažerka, která byla v loňském roce zařazena do přehledu 131 inspirativních žen ve financích projektu #FinŽeny.


Když se ohlédnete, co byla vaše největší dosavadní profesní výzva?

Mou dosavadní největší profesní výzvou byla s jistotou expatriace v rámci mezinárodní mobility do naší mateřské společnosti SG v Paříži. Francouzštinu jsem se učila „za pochodu“, stejně tak jsem poznávala jinou kulturu a jiné pracovní návyky, k tomu organizace rodiny - školka, chůva, bydlení... Vždycky říkám, že expatriace je především projekt osobní, až poté projekt pracovní, takže to vlastně byla spíše výzva osobní než pracovní, i když samozřejmě i po pracovní stránce mě tato zkušenost „vystřelila“ do zcela jiných obzorů. V Paříži jsem nakonec zůstala šest let a rozhodně nelituji. Naučila jsem se spoustu věcí, ke kterým bych se normálně nedostala.


Co vás nejvíce motivuje ve vašem pracovním životě?

Mě motivují hlavně lidé v mém týmu i mimo něj a jejich pracovní úspěchy, ale i nezdary. Nejvíce mě naplňuje vidět, jak někdo „vyrostl“ na své pozici, jak ji zvládá o dost lépe, než tomu bylo třeba před rokem, jak jsou lidé zapálení a přinášejí nové nápady, jak se nespokojí s rutinou každodenního dne a chtějí posouvat věci dál a řešit je efektivněji. Motivuje mě, když jim s tím vším mohu být nápomocna. A když to ještě někdo nakonec ocení, tak to je úplně nejvíc! Naplňuje mě také, pokud ve mně lidé věří a svěří mi sem tam nějakou důležitou výzvu.


Jak podporujete rozvoj ženského leadershipu ve svém pracovním prostředí?

Hlavně se snažím být dobrým příkladem, že ženy mají své místo ve firmách, že mají co přinést a že jejich leadership má mnohé pozitivní stránky. Snažím se ženy ze svého týmu motivovat a nabízet různé programy leadershipu a školení či coachingu, které pro ně mohou být užitečné, a také ukazovat, že mít ambice není nic špatného a nemusíme se za ně stydět.


S čím jste musela během dosavadní kariéry nejvíce bojovat? 

Já jsem vždycky musela trochu bojovat sama se sebou, umět si říct: „dost“ a „ne“ a podobně, abych získala nad věcmi odstup a nadhled a abych netrávila pracovními úkoly veškerý čas. Naučila jsem se více naslouchat ostatním a dát na jejich názor, více věcí delegovat a respektovat, jak k tomu ostatní kolegové přistoupí a úkoly vyřeší. Nikdy mi nechyběly ambice ani sebevědomí, v tomto jsem to měla možná lehčí, vždy jsem si věřila, že vše, co se přede mě postaví, zvládnu. Ovšem tento můj postoj nebyl vždy dobře přijímán v rámci pracovního kolektivu a někdy ani v osobním životě a s tím jsem v juniornějším období své kariéry dost bojovala. Teď už ne.


Jak jste se naučila pracovat se stresem? 

U mě hodně záleží, co je zdrojem stresu. Zda je to šéf či šéfová, kde si nerozumíme a nemáme důvěru, nebo je to hromada prioritních úkolů s krátkými termíny dodání. Pokud je zdrojem mnoho prioritních úkolů – je třeba delegovat, plánovat, rozvrhnout, případně žádat o prodloužení termínů, a mít pod kontrolou plnění. Pak si myslím, že se stresu můžeme téměř vyhnout. Co se týká vztahů, které nefungují, tam je to mnohem složitější a já osobně hledám jen těžko cestu, jak s takovým stresem pracovat. Řešením samozřejmě může být změnit pozici.


Jaké z vašich vlastnosti jsou pro vaši profesi nejpraktičtější? A jsou vlastnosti, které se naopak snažíte spíše upozaďovat?

Za mě je to určitě flexibilita a schopnost se rychle adaptovat na nové podmínky a situace. Z mého pohledu je také velmi důležitý pozitivní přístup a fair jednání, schopnost se domluvit a umět pracovat s konfliktními situacemi, umět věci jednoduše a synteticky vysvětlit. Na mé současné pozici je třeba být také velmi důsledná a diskrétní. Myslím, že člověk by na své pozici měl být „opravdový“ a neměl by si na něco hrát – třeba na přísnou ředitelku interního auditu. Nesnažím se upozaďovat některé své vlastnosti, ale spíš s nimi lépe pracovat. Myslím, že bych pak nebyla „opravdová“ a že by se lidem se mnou hůře pracovalo a mělo by to dopad na oboustrannou důvěru, která je dle mého klíčová. 


Jak velkou roli v přístupu k vaší práci hraje empatie? 

Empatie hraje roli obrovskou! Pořád přemýšlím, jaké dopady mé chování a jednání může mít, jak budou lidé reagovat při různých oznámeních a zprávách, jakým způsobem komunikovat to či ono. Je to velmi důležité, když chceme, aby nějakou zprávu či myšlenku lidi přijali. Je třeba ji podat tak, aby ji přijmout dokázali. Ne vždy jsou zprávy od vedení pozitivní, a proto je nutné se empaticky zamyslet, jak je budou různé skupiny lidí vnímat, a například zkusit předejít demotivaci nebo zklamání, umět dát perspektivu a vžít se, dokázat pochopit.


Jak se stavíte k profesním výzvám? Vyhledáváte je? Nebo si spíše vyhledávají výzvy vás?

Já je rozhodně vyhledávám, výzvy mě naplňují, vždy mám ze sebe dobrý pocit, když něco zvládnu, i když to nebylo na začátku evidentní. Jsou takovým motorem, který mě žene, baví mě překonávat překážky. Občas tou překážkou jsem sobě i já sama, o to je to pak zajímavější.


Máte recept pro rovnováhu mezi pracovním a osobním životem?

Všeho s mírou! Pokud mám fungující osobní vztah, fungující rodinu, mnohem lépe se mi funguje i v práci a z toho je třeba vycházet.


Jak hodnotíte nastavení mateřské a rodičovské dovolené v Česku?

Já osobně jsem byla na mateřské dovolené šest měsíců s prvním synem a s druhým synem, který by se měl narodit letos v květnu, to plánuji stejně. Mé příjmy během této doby půjdou rapidním způsobem dolu, a to si myslím, že není správně. Myslím, že do šesti měsíců doma by měla mít žena nárok na plný plat i na mateřské dovolené, což je praxe v mnoha zemích, například i ve Francii. Samozřejmě pobyt s dítětem doma tři roky je „vražda“ kariéry a přináší to velké problémy při pozdějším návratu ženy na pracovní trh. Toto nastavení dle mého názoru není správné. Nepříjemné je, že při brzkém návratu po mateřské ženy nejen stále čelí pozdviženým obočím, ale také potížím se sháněním chůvy nebo jeslí. V tomto máme také v Česku ještě mnoho co dohánět.



Commenti


bottom of page