Chytrá, uvědomělá žena, která ví, co chce a umí počítat. Tato definice ideální finanční ředitelky z úst partnerky KPMG Evy Bláhové popsala osazenstvo setkání v restauraci Altány Kampa velmi přesně. Především sedí na Soniu Slavtchevu, Terezu Vinklerovou a Beátu Petrušovou, diskutérky panelu moderovaného šéfem projektu #FinŽeny Jaroslavem Kramerem.
Sonia Slavtcheva je elitní finanční ředitelka, která tento post vykonávala ve společnostech GE, Home Credit, Allianz či Rohlík. Dnes nadšená malířka a nezávislá členka různých dozorčích rad strávila na vysokých postech finančních institucí tři dekády.
Tereza Vinklerová působí od roku 2021 v roli finanční manažerky ve společnosti Eurowag. Předchozí zkušenosti sbírala například v BNP Paribas, private equity PPF Group a Emma Capital a jejich dceřiných společnostech. Svět financí je pro ni místo, které vyžaduje disciplínu, odvahu, systematičnost a preciznost. Všechny tyto vlastnosti si osvojila v mládí v kurzech baletu.
Beáta Petrušová svou profesní kariéru zasvětila pojišťovnictví. Dosáhla řady úspěchů na vysokých finančních pozicích nejen na Slovensku a v Česku, ale i v zahraničí. Od roku 2010 působí ve strukturách společnosti Generali. Od letošního února například i jako členka dozorčí rady penzijní společnosti Generali v Rumunsku. Poslední tři roky zastává pozici finanční ředitelky ve společnosti Europ Assistance.
Oblíbená a/nebo respektovaná
Těžko předložit jeden mustr, jímž se má žena řídit, pokud se rozhodne pro kariéru ve financích a chce vystoupat do vyšších manažerských pater. Každá z diskutujících šla svou vlastní, unikátní cestou. „Vždy jsem si myslela, že nejsložitější je ta technická část, že je třeba všemu rozumět, ale tak to není. Mnohem důležitější je vztah s ostatními lidmi. Role vždy vychází z toho, jaké je kolem ekonomické prostředí. Tedy v jakém stádiu se firma nachází, ale třeba i to, zda sedíte na centrále, nebo nějaké firemní entitě v jiné zemi,“ popisuje svou zkušenost Slavtcheva. Dodává však, že nástupem do pozice finanční ředitelky se tak trochu automaticky změní mezilidské vztahy. „Když jsem se stala finanční ředitelkou, měla jsem pocit, že mě lidé nemají rádi. To mě opravdu překvapilo,“ říká manažerka s bulharskými kořeny. Její tehdejší mentor jí však udělil dobrou radu: to je v pořádku, do práce nechodíme proto, aby nás lidé měli rádi, ale aby nás respektovali.
Podle Beáty Petrušové přitom je možné dosáhnout obojího. Tedy být nejen respektovaná, ale i oblíbená. Je však třeba se to naučit a také dát ostatním jasně najevo, kde jsou hranice. „Jedním z úkolů CFO je dodržet budget, to znamená i schopnost dívat se na věci přes čísla a být přísná. Jelikož společnost nevlastním, považuji se za najatou manažerku, která má přispět k výsledkům požadovaným vlastníkem společnosti. Snažím se být přímočará, autentická a laskavá ať už k sobě nebo ke kolegům,“ líčí svou roli Petrušová.
Tereza Vinklerová přiznává, že se nikdy necítila na to sama podnikat, nebo se třeba zapojit do fungování malého start-upu, a to kvůli odpovědnosti. „Jedna chyba může znamenat, že přijdete o všechno, nejen o kariéru. Jenže jako finanční ředitel jste na tom vlastně stejně. Váš podpis je pod důležitými rozhodnutími, takže odpovědnosti se nezbavíte,“ vysvětluje.
Jsem úspěšná?
Beáta Petrušová si osvojila dobrý recept na těžké či nepříjemné pracovní chvíle. „V takových momentech si připomenu minulé náročné okamžiky a vím, že jsem to vždy dobře zvládla, když jsem se spolehla nejen na sebe a svoje zkušenosti, ale i na svůj tým. Nebojím se jít pro radu k jiným zkušeným lidem, a podívat se na problém z většího odstupu. Vím, že to není slabost, ale naopak síla,“ podává návod.
„Okolí mě považuje za úspěšnější, než jak se vnímám sama,“ navazuje Tereza Vinklerová. „Myslím, že jsem na dobré cestě. Jsem ráda tam, kde jsem, a vyhovuje mi, jak se to vyvíjí. Slýchávám, že jsem úspěšná, ale zatím jsem to ještě nepřijala, protože si myslím, že to ještě nemám přijmout. Ale to neznamená, že nejsem spokojená,“ analyzuje svou situaci.
Sonia Slavtcheva se odhodlala nejvyšší korporátní patra opustit. I za to slyší od okolí chválu a je to považováno za svého druhu úspěch, protože takový krok vyžaduje odvahu. „Udělá to málokdo. Když jste nahoře, chcete tam zůstat, nebo být ještě výš. Já jsem nesmírně ráda, že jsem to udělala, protože jsem nečekala, že mě umění tak nadchne,“ líčí svůj kariérní veletoč. Dlouho si myslela, že její kariéra je odpovědí na vysoké požadavky její matky. Na základě svého dalšího působení ve výtvarném umění, kdy obesílá soutěže a přebírá ocenění, si ale připustila, že soutěživost je jí vlastní a úspěchy vyhledává. „Nemůžu se vymlouvat na mámu, nebo na okolí. Vždyť do těch výtvarných soutěží nemusím, a kdybych nevyhrála, nic se nestane. Takže teď už musím přiznat barvu,“ hlásí se k soutěživosti. Dodává, že kdyby si to připustila dříve během svého působení ve firemních managementech, nejspíš „by dřela ještě víc“. Jenže další štací by byla pozice výkonné ředitelky, což Slavtchevu již nelákalo a vydala se zcela jiným směrem.
Jak se bránit vyhoření či bojovat s impostor syndromem? Jak panelistky řešily situace, kdy chtěly z práce utéct? A jaká doporučení by daly svým následovnicím? I to v diskuzi zaznělo.
Comments