Minulý týden se konal slavnostní galavečer projektu #FinŽeny, během kterého jsme představili druhý ročník Síně slávy, unikátního přehledu dlouhodobě nejvlivnějších žen finančního sektoru. Účastníci si mohli mimo jiné poslechnout rozhovor s filantropkou a modelkou Terezou Maxovou, která od roku 1997 pomáhá prostřednictvím své nadace dětem. Nejen o nástrahách při páchání dobra, inspiracích a životních bojích s ní hovořil Jaroslav Kramer.
Moc rád bych přivítal dámu, která toho ví hodně nejen o slávě, ale i o filantropii. Aktuálně je i na titulní straně Vogue Leaders, takže je to i lídryně. Je to takové zadostiučinění, že už to není čistě módní magazín, ale takový, který se věnuje byznysu a lídrům. Jste spokojená, že jste na titulce Vogue Leaders?
Já nevím. Jestli jste si všimli, tak jsem tam se svým manželem. Prostě mě tam nechtěli dát samotnou. Takže pořád je na titulce ta mužská složka (smích), ale já jsem byla ráda, že tam byl i můj muž. Musím říct, že jsem cítila pořád ty drápky z mých dob módy, jelikož mě oblékli do nějakého korzetu. Mně je padesát jedna let, tak jsem říkala že už je to možná nevhodné, když jsem tedy ten Vogue Leader. Proto punčochy a korzet už nechci. Takže to má dvě strany. Ale samozřejmě potěší, že člověk může mluvit i o něčem jiném než o módě, dietách a jak bojovat proti stárnutí. Protože si myslím, že by člověk bojovat neměl.
To je krásné, jak máme rozdílné světy. Já jsem v životě s nikým nehovořil o módě a dietách. Vede mě to k tomu, že když vás chce člověk uvést, jako první má na jazyku slovo topmodelka, ale spíše bych vás uvedl jako filantropku, úspěšnou byznysmenku, mámu, topmodelku. Jak by jste to seřadila vy?
Já jsem hlavně člověk, který se snaží dělat vše nejlépe, jak může. Ale samozřejmě ne vždy to jde. Myslím si, že všechny kategorie ke mně patří a jsou součástí mého života.
Když dělám rozhovory s úspěšnými ženami, tak zmiňují, že rády využívají například své ženské zbraně. Mě by zajímalo, zda se to, že jste topmodelkou, promítá i ve vaší filantropické aktivitě. Jestli to vnímáte jako určitou výhodu?
Například když člověk přejíždí hranice, dostává k vyplnění formuláře a musí vyplnit povolání. Dříve jsem hrdě vyplňovala modelka, ale dnes používám spíše tu filantropku. Protože ten, kdo dává ty razítka, by mi asi už nevěřil. Ale určitě se to hodí, co se týče kontaktů. Člověk žije v zahraničí několik let, má spoustu kontaktů a když je potřeba, aby móda pomáhala, a je potřeba získat známé osobnosti, tak se určitě tato kariéra hodí. Dnes říkám, že dříve móda využívala mě a dnes mám možnost já využít módu pro něco, co má smysl.
Jsme na setkání projektu #FinŽen. Mě by zajímalo, jestli se v něčem vnímáte jako investorka. My jsme společně toto téma probírali předtím během neformálního setkání. Já vás například vnímám jako investorku do budoucnosti dětí a investorku z toho pohledu, že pracujete s velkým obnosem peněz. A tady se sluší připomenout, že za celou existenci nadace pomohla vybrat přes půl miliardy korun. Je to tak?
Je to dvacet pět let poctivé mravenčí práce. My získáváme peníze, ale ty nejsou naše, takže my opravdu otočíme každou korunu, než ty peníze dále investujeme a dáme vlastně šanci tomu, kdo to potřebuje. Kdyby člověk investoval svoje peníze, tak by to bylo možná trochu jinak, ale jakmile máte peníze někoho jiného, tak to beru velmi zodpovědně, aby šly opravdu na správné místo a pomáhaly.
Jaké jsou nástrahy, pokud na své jméno začnete páchat dobro? Na co se připravit? Je to náročný úkol?
Já si pamatuji, že jsem žádnou nadaci nechtěla, já chtěla jen pomáhat. Tenkrát nebylo jiné východisko a peněžní dar musela zastřešovat nějaká organizace. Já jsem chtěla dát peníze kojeneckému ústavu a ptala jsem se, co mám nejvíc, co mohu darovat. Řekla jsem si, že můžu dát finanční příspěvky, ale to úplně nejvíc co mám, je moje jméno. Když do toho dá člověk vlastní jméno, tak opravdu chce, aby to jméno zůstalo čisté a zachovalo si důvěryhodnost. Poté se tomu velmi věnuje a dělá věci tak, aby byly opravdu transparentní. Ale za mým jménem to nejsem jenom já, je to celá organizace a lidé, kteří pro ni pracují.
Musím se přiznat, že nejvíce mě a naši pověst chrání moje kolegyně Terezka (Terezie Sverdlinová, pozn. red.), ta za mě bojuje jako vlčák. Ona se opravdu snaží, aby bylo vše v pořádku a aby se zachovalo čisté jméno.
Vy pracujete s lidskými příběhy, je i řada manažerek, kterým jde ve svých týmech hlavně o lidské příběhy. Dá se za 25 let zvyknout na to, že prostě někdy něco nevyjde?
Člověk si musí zvyknout. Život není perfektní. Když něco někdy nevyjde, tak je to vždy určitá zkušenost. Samozřejmě když je člověk mladý, tak jde do všeho po hlavě, je víc naivní, ale myslí si, že zachrání svět. Postupem času zjistí, že zachrání jen část toho světa, který má zájem být zachráněna. My vždy dáváme šanci, tu šanci dáváme několikrát, ale stává se, že to prostě nevyjde. Například když pomáháme mamince trpící domácím násilím a v podstatě se jí snažíme dostat pryč, aby se nevracela zpátky partnerovi. Všechno zařídíme, pomůžeme jí postavit se na vlastní nohy, pomůžeme s bydlením, umístěním dítěte ve školce, aby ona mohla pracovat, a pak najednou zjistíme, že se vrátila k partnerovi, který jí ubližoval fyzicky i psychicky. Tyto situace člověka zamrzí, ale někdy to tak prostě je.
S ženami ze světa financí vás může spojovat také to, jak po 25 letech neztratit čerstvý přístup a neříkat si, tohle už tady bylo a nevyšlo to. Protože vy musíte stále hledat nové cesty, jak efektivně pomoci.
Musím se přiznat, že mi od začátku děláme vše úplně jinak, byli jsme takové průkopnice. Když si představíte situaci v devadesátých letech, nadace předtím vlastně vůbec neexistovaly. Byl tady jen Výbor dobré vůle a existoval Člověk v tísni, ale konkrétní pomoc opuštěným dětem neexistovala. Mohli jsme si dovolit jako tým mladých lidí, kteří vše dělali na dobrovolné bázi, dělat vše podle vlastních a vnitřních pocitů, a ne podle zákonů o nadacích, protože ještě neexistovali. A musím říct, že tenkrát to bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát a na tu celou situaci jsme se mohli podívat úplně z jiného pohledu. Já možná naivně z pohledu modelky, která cestovala a neměla v té době děti. Hledala jsem tedy cesty pomocí rozhovorů s lidmi, kteří pracovali s dětmi. Měla jsem i zkušenosti ze zahraničí a nadhled.
Máte nadhled dodnes?
Snažím se. Určitě pomáhá vyjet do zahraničí a inspirovat se. Obklopit se lidmi z různých oborů, nemusí to být jen okruh charity. Ženy z finančního světa, vysokoškoláci, maminky z azylových domů, děti z dětských domovů, lidé, co tam pracují – v podstatě vás může inspirovat kdokoliv. Ale samozřejmě mě inspiruje můj tým, kde se snažíme dávat věci dohromady.
Máte ostré lokty, co se týče charity?
Já nejsem bojovný typ. Jak jsem říkala, bojovat proti stáří, bojovat na jakékoliv frontě, to mi přijde, že nepřináší své ovoce. Ale možná nastavit si hranice a říct si pevně myšlenku, které věříte. Říct to upřímně tak, jak to je. Lidé vám potom více věří.
Já věřím tomu, že člověk nejvíce inspiruje dobrým příkladem, i co se týče finančních prostředků. I já věnuji své finanční prostředky. Říkám, že pokud mohu věnovat tuto částku já, tak proč by nemohl ten druhý, když to většinou není ani z vlastní kapsy, ale z kapsy společnosti nebo firmy. Myslím si, že to pak funguje.
To mohu jen potvrdit.
Přijde mi, že pomáhat se musí a je to důležité, zvlášť, když někdo tu možnost má. Když jedu/letím v první třídě, tak ten člověk vedle mě by měl určitě pomáhat. Většinou mu to vysvětluju na nějakém příběhu. Protože příběhy mluví za vše. Musím říct, že takový fundraising v letadle je k nezaplacení. Ale občas chodím i do ekonomické třídy.
Těším se, až s vámi někdy poletím. Máte hodně aktivit a velmi známých projektů. Chci se zeptat, zda máte něco nového a na co se můžeme těšit. Na čem nyní pracujete?
Projektů máme opravdu hodně, ale když budu mluvit o projektech na získávání peněz, tak naše nadace získává finanční prostředky na pomoc dětem z 80 procent od firem a nám se velmi dobře osvědčilo zapojit zaměstnance. Když jim řeknete, kam ty peníze jdou, a zapojíte je, je to úplně jiné. Sama jsem přemýšlela, kdybych do toho kojenáčku tenkrát nešla, neznala jsem příběhy těch dětí a nevěděla bych, kam ty peníze přesně jdou, nevím. Pak jsem si říkala, že nemohu všechny lidi, kteří přispívají dobré věci, vzít do azylových domů, dětských domovů, ale každého člověka mohu nějak zapojit, protože každá koruna je dobrá a ti lidé ve firmách chtějí pomáhat a chtějí vědět kam ty peníze jdou a vědět jaká je situace. Chtějí slyšet zkušenosti a chtějí emoce. A na základě emocí můžeme získávat finanční prostředky. Nyní máme fond pro zaměstnance různých firem, náš nový projekt s cílem seznámit jednotlivé zaměstnance firem, kteří mají tu možnost pomáhat, s příběhy.
Poslední otázka. Kdo vás inspiruje z finančního světa?
Já si vždy říkám, jak třeba vše finančně zvládne maminka, které zbude šest tisíc korun na měsíc, aby vychovala dvě děti. Sama si to nedokážu vůbec představit. Možná ani mnozí z vás. Takže to jsou lidi, kteří mě inspirují. TI, kteří nejsou v jednoduchých finančních situacích a dokážou to zvládnout a vychovat děti.