U jednoho stolu se sešly k debatě tři dámy, z nichž každá udělala ve světě financí kariéru, která je pro mnohé jen snem. Co považují Zuzana Picková, Kateřina Zychová a Andrea Lauren za velké téma, kterému se nevěnuje patřičná pozornost? Jak změnila investování inflace a které projekty dnes nedávají smysl? Co je samotné vábí na finančnictví a proč jsou v něm dobré? I o tom hovořily pro magazín NextŽeny.
TEXT: DAVID MAŘÍK / FOTO: ONDŘEJ PÝCHA a archiv dam (na úvodní fotografii jsou zleva Zuzana Picková, Kateřina Zychová a Andrea Lauren)
Andrea Lauren strávila třináct let v Londýně a působila v největších bankách jako JP Morgan nebo HSBC. Dnes je investiční partnerkou ve skupině Rockaway. Kateřina Zychová, která si vysloužila přezdívku česká vlčice z Wall Street, pracovala ve finančním centru světa v New Yorku a Londýně mnoho let. V současnosti vede vlastní fond Verdi Capital. Zuzana Picková začínala jako právnička a prošla kancelářemi zvučných jmen, aby později přešla do finančnictví a stala se výkonnou ředitelkou Czech Private Equity and Venture Capital Association (CVCA).
Co je dnes z vašeho pohledu klíčové téma ve světě financí?
Andrea Lauren: Určitě je to inflace, protože my jsme posledních 40 let žili v klimatu s nízkou inflací, které se promítlo do všech byznys modelů. Ty počítaly se skoro nulovou nebo velmi zanedbatelnou cenou peněz. Všechny investiční projekty a rozhodnutí to mají v sobě zakompono- váno. A najednou, pokud si myslíme, že inflace ve střednědobém horizontu zůstane vyšší, což já si myslím, tak se všechny tyto investiční kalkulace musí přepočítat, jestli stále dávají smysl. Tento proces teprve začíná.
Zuzana Picková: Také mě jako první napadne inflace, která se bohužel v našich myslích zabydlela natolik, že už to není jenom ta jednorázová reálná inflace, ale je to i mentální inflace, kdy my budeme dlouhodobě počítat s růstem cen řekněme sedm osm procent. Tahle očekávání promítají firmy do svých cen, protože zaměstnanci chtějí vyšší mzdy, a my se dostáváme do začarovaného kruhu. Přesně do tohoto začarovaného kruhu, z něhož se bohužel pár let nevymaníme.
Nakolik změnila inflace investiční svět a jak se promítla do vaší investiční činnosti?
Andrea Lauren: Ona se teprve propisuje do ocenění všech aktiv. Protože začaly stoupat úrokové sazby, spousta lidí i institucionálních investorů stahuje peníze z některých aktiv, která jsou teď takzvaně riziková. Jde především o private equity nebo nemovitosti, protože jsou hodně zadlužené jakožto pákové byznys modely. Naopak se začínají dávat peníze do dluhopisů a dalších instrumentů peněžního trhu, které teď vypadají atraktivněji než za posledních patnáct let. Investuji v rizikovější části spektra, protože my investujeme venture kapitál. Tam je jednoznačně vidět, že likvidita byla z toho trhu vysáta, protože očekávání jsou taková, že tento typ aktiv bude vysokými úrokovými sazbami nejvíc postižen. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se nastaví nová úroveň ať už valuací, nebo toho, co je dlouhodobě likvidita, která tuto třídu aktiv podporuje. Pro globální venture sektor je to teď relativně těžké období. Původně jsme předpokládali, že bude trvat do poloviny roku 2023, teď si myslíme, že potrvá přinejmenším do konce roku, možná do poloviny roku 2024.
Zuzana Picková: Pokud vycházím z toho, co vidím u našich členů – investorů do private equity, tak zatím spíš přepočítávají, jak investice v nových podmínkách vycházejí. Protože je ale private equity byznys model počítán zhruba na pět a více let, tak zatím nevidíme, že by to byla nějaká katastrofa. Pořád to, co je zainvestováno, docela dobře vychází a celkově je nálada relativně optimistická.
Kateřina Zychová: Nám současná situace trochu brzdí investice, které máme ve fondu nasbírány. Půda se spojuje s tím, že kopíruje inflaci, a když se podíváte třicet let zpátky, je tam výrazný nadvýkon, takže lidi ji teď nechtějí prodávat, protože ji berou jako ochranu proti znehodnocení peněz. Farmy se také staly populárním tématem mezi oligarchy, kteří mají jejich nákup jako koníček. V naší druhé sféře zájmu – obnovitelných zdrojích – se teď investice přestávají vyplácet. Díváme se na nějaké nové instalace fotovoltaik a projektově tam vychází výnos kolem osmi procent. Když vezmeme bankovní financování, jelikož to je infrastrukturní sektor závislý na finanční páce, tak při úroku sedm procent od banky to nedává vůbec smysl.
Jak na to zareagujete, najdete novou oblast, kam peníze nalít?
Kateřina Zychová: Pořád věříme v zemědělství, kde vidíme velký prostor k zefektivnění procesů, a hlavně konsolidaci vlastnictví. Minulý rok byl pro zemědělce úspěšný díky vysoké ceně komodit. Tento rok ale došlo k významné korekci a zároveň se zvýšily úrokové sazby. To se spolu s generační obměnou propíše do plánovaných prodejů farem, doufejme, již tento rok.
Které důležité téma nemá na rozdíl od inflace pozornost, již by si zasloužilo?
Zuzana Picková: Více pozornosti si zaslouží finanční gramotnost napříč společností – a je potřeba začít už u dětí. Jak s nimi komunikovat o tom, co jsou peníze, kde se berou, co je investování, proč má smysl investovat, kdo jsou zaměstnanci, kdo jsou podnikatelé, jaká podnikání přináší rizika. Myslím, že dává smysl s dětmi všechny tyto věci řešit od útlého věku, abychom pak nenaráželi na to, že si někdo neumí spočítat, kolik zaplatí spotřebitelskému servisu za to, že si koupí k Vánocům nové lego.
Andrea Lauren: Já bych řekla, že je to odpovědnost za financování vlastního životního cyklu včetně stáří. Musí se začít od mládí, aby člověk získal pocit, že odpovědnost leží na něm, a nikoli na státu, který bude něco přerozdělovat. Demografická křivka je naprosto neúprosná. Nevychází nám, z čeho by stát měl přerozdělovat, pokud stárne populace a zmenšuje se počet těch, kteří jsou ekonomicky aktivní, vůči těm, kteří jsou na nich závislí. Takže by si měl každý sám vytvářet svůj finanční polštář, celá společnost by se na to měla mentálně připravit, a to se vůbec neděje. Ty debaty zatím vůbec pořádně neprobíhají.
Zuzana Picková: Ono se vždycky vystřelí, že na zabezpečení na stáří nebudeme mít, ale nastavení společnosti je takové: proč bych si měl sám něco šetřit, když tady vždycky byl stát a já jsem do systému přece přispíval celou dobu, kdy jsem pracoval. Myslím si, že tohle bude ještě hodně dlouho velmi těžké změnit a vyžádá si to ohromné množství práce.
Ještě před 20 až 30 lety se o finanční gramotnosti moc nemluvilo. Proč si myslíte, že je dnes o tolik víc třeba lidi v tomto ohledu speciálně vzdělávat?
Andrea Lauren: Svět je složitější a spousta věcí je dražších. Už to není tak, že stát jako zaměstnavatel nebo plátce dávek sice platí málo, ale platí pořád. Stoupají ceny nemovitostí, pro mnoho lidí přestávají být dostupné. Podobně je to se vzděláním, pokud se chcete podívat na nějaké zahraniční možnosti, je nutné si na to významným způsobem zajistit financování. Už tu padl problém důchodů. Je to obecný problém západního světa, kam se rádi řadíme – jakým způsobem ufinancovat celý svůj životní cyklus.
Zuzana Picková: Ještě bych dodala, že tlak na to, co všechno mít, je dnes mnohem silnější než v době, kdy se naše generace začínala učit zacházet s financemi.
Finanční rozhled Čechů alespoň podle obecného povědomí není příliš velký a své úspory nejraději dávají na spořicí účet. Asi se to postupně mění, ale jak dnes hodnotíte schopnost české populace investovat a zhodnocovat svoje prostředky?
Andrea Lauren: Evropané obecně jsou velmi konzervativní a Češi nejsou zas tak odlišní třeba od Němců. Nemění se to moc rychle, je tady malá akcionářská kultura, lidé typicky investují do nemovitostí, což nevím, jestli se při současných čistých výnosech ještě dá nazvat investicemi. A pak si spoří na různých termínovaných účtech, někteří používají finanční produkty typu životní pojištění. Když se zvýšila volatilita na akciových trzích od roku 2020, nepomohlo to důvěře v méně konzervativní nástroje, jako jsou akcie. Když teď lidé vidí nenulové nominální úroky na spořicích účtech, říkají si hurá, tady budeme vydělávat pět procent. Že je to reálně třeba minus 11 procent, to už spousta z nich nedokáže dohlédnout nebo nevidí alternativy.
Zuzana Picková: Většímu zájmu o jiné investiční nástroje nepomáhají různé kauzy s cennými papíry nebo dluhopisy, které nepodléhají regulaci. Lidé si pak raději koupí nemovitost a jsou přesvědčeni, že když jim za 20 let vynese trojnásobek, bude jim to na stáří stačit, ale to asi není ten správný model. Přesvědčit velkou část populace, že cesta vede jinudy, bude ale velmi těžké. Je to mimo jiné i o té finanční gramotnosti vštěpované od dětství.
To je ale dlouhodobá záležitost a my dnes, pokud jde o zajištění na stáří, nemáme vzhledem k demografickému vývoji moc času. Jsou nějaké finanční produkty, instrumenty, na nichž by se lidé mohli poměrně rychle přístupným způsobem naučit a ověřit si, jak zhodnocovat peníze, aby zajistili svůj životní finanční cyklus?
Kateřina Zychová: Věřím, že postupně naše populace konvertuje investičním stylem na Západ. Vidím to už na příkladu produktů, které sem dovážejí zahraniční investiční nebo privátní banky. K mému překvapení vidíme i úspěšné umístění private equity fondu s dlouhodobou investicí až na 12 let. Lidé už začínají být vzdělanější a sofistikovanější ve financích, diverzifikují, dívají se po jiných produktech, než je termínovaný vklad.
Andrea Lauren: To se ale bavíme o úplné špičce, o nejmovitější skupině obyvatel. Je potřeba se dívat na celou pyramidu. V případě střední třídy podle mě může pomoct větší přístupnost pasivního investování třeba formou digitálních investičních platforem, kde algoritmus vytváří a spravuje portfolio na základě vstupního investičního dotazníku a rizikového profilu, často formou jednoduchého produktu na pravidelné úložky, které jdou třeba do pasivních fondů. To jsou nízkonákladové varianty přístupné široké veřejnosti od jakékoli částky. Vzhledem k tomu, že spousta těchto produktů je technologické povahy, jsou zajímavé i pro mladé, kteří si s nimi mohou hrát. Doufala bych, že tyto možnosti se postupně více rozšíří, protože vím, že některé investiční aplikace už mají v Česku i statisíce klientů, což je poměrně velká masa.
Zuzana Picková: Souhlasím, že mladší generace si může přesně prostřednictvím těchto aplikací vyzkoušet, co a jak funguje, případně to vysvětlit i svým rodičům. Ale jestli se bavíme o nějaké pyramidě, kterou tady zmínila Andrea, tak jsme pořád někde výš a stále zůstává masa lidí, kterou toto míjí.
Jak tedy přiblížit smysluplnou správu peněz této části populace?
Kateřina Zychová: Je vcelku neuvěřitelné, jak tady funguje finanční poradenství. Někteří distributoři a poradci jsou motivováni podle toho, kdo jim dá větší provize, a nenabízejí tedy nejlepší produkty, ale produkty s nejlepšími provizemi. Například jedna investiční banka světového renomé má opravdu zajímavý retailový produkt na svoje private equity fondy, ale kupodivu ho tady nikdo nedistribuuje asi proto, že z něj nejsou žádná velká fíčka. Podle mě je otázka času, kdy bude víc kvalitních distributorů, kterým bude opravdu záležet na tom, že prodávají dobrý produkt.
Andrea Lauren: Doufám, že se tu někdy podaří prosadit pořádnou penzijní reformu, v rámci níž zaměstnavatelé, kteří opravdu dokážou institucionálně nebo v dlouhém horizontu spravovat peníze pro celý pool zaměstnanců, budou řádně motivováni, aby tohle dělali. Snad se povede, že se přestanou jako benefit nabízet stravenky a místo toho se začnou platit penzijní příspěvky do fondů. Ty budou spravovat pro desetitisíce zaměstnanců soukromé penze, což je také něco, co tady chybí.
Snahu o finanční edukaci tu projevují spíše soukromé společnosti, jak vidíte v této záležitosti roli státu?
Kateřina Zychová: Mám mladého bratra, kterého jsem přihlásila na letní kurz v Oxfordu, zaměřený čistě na finanční vzdělávání, investování a právo. Kurzy jsou úžasně připravené, lektory jsou lidé z byznysu s konkrétními případovými studiemi a patnáctiletí až osmnáctiletí studenti se tam učí o investicích, jak udělat byznys plán, jak ocenit aktivum metodou diskontovaného cash flow. Bariéra je zase jen v tom, že člověk za to musí zaplatit relativně hodně peněz. Takový předmět bych zavedla povinně na základních i středních školách. U nás mám pocit, že se jde bohužel opačným směrem, například tím, že se omezuje výuka matematiky, a to je strašná chyba.
Pokud byste měly možnost volby, jak zlepšit finanční gramotnost, nebyla by namísto postupného vzdělávání na školách efektivnější cestou na odpovědnosti jedince postavená penzijní reforma, která by lidi zkrátka přinutila se starat?
Andrea Lauren: Nevím, proč je vlastně penzijní reforma v Česku vždycky takové zakleté téma. Myslím, že v Polsku se podařila lépe. Náš stát selhal a stále o tom mlčí, protože politici mají čtyřletý volební horizont a toto téma je během něj těžko uchopitelné. Nikdo ale neříká, že by penzijní reforma měla být nějak brutální. Měla by být postavena stále na třech nohách, kdy jenom jednou z nich je jednotlivec, druhou je zaměstnavatel a třetí stát. Všechny tři by se měly doplňovat. Ale s výchovou od mládí se musí začít také, protože stát opravdu selhává a bude slabší a slabší ve své schopnosti se o populaci postarat.
Zuzana Picková: Bez toho, aby lidé vůbec chápali, jakým způsobem se o finance mohou starat, se nic nezmění. Když děti doma slyší nanejvýš o tom, že rodiče splácí hypotéku a mají auto na leasing, takže jim na spoření prakticky nic nezbývá a radši volné prostředky uloží na spořicí účet, protože ty peníze budou v létě potřebovat na dovolenou, tak je ta edukace minimální.
Když se bavíme o tom, jak lidi přivést k hlubšímu zájmu o správu peněz a investování, kudy vedla vaše osobní cesta do finančního světa?
Andrea Lauren: Mně byla vzorem moje maminka, která za socialismu pracovala dlouhá léta v nějakém ekonomickém výzkumném ústavu, kde si vytvořila obrovskou databázi znalostí o české ekonomice. Když se pak začaly dělat kuponové privatizace, šla do jednoho z velkých fondů dělat research analytika, během několika měsíců se stala portfolio manažerkou a najednou se jí otevřela úplně nová zářná kariéra. To bylo pro mě poznání, že i žena může pracovat ve vysokých pozicích ve financích. Takže jsem šla začátkem devadesátých let studovat do ciziny, pak jsem se vrátila a začala jsem pracovat pro zahraniční banky. To byla ta nejzajímavější doba, protože tenkrát se tady dělaly velké privatizace a byla to vlastně zlatá éra investičního bankovnictví ve střední Evropě. Krásně jsem se na ní vyvezla a pak jsem změnila zhruba v poločase kariéru a šla jsem z poradenství na druhou stranu – do investování.
Zuzana Picková: Já jsem úplně opačný případ, protože jsem původem právník. Vystudovala jsem práva, při studiu jsem ještě různě koketovala s médii, takže jsem pracovala v Euru, Hospodářských novinách, Lidovkách. Kariéru jsem začala v advokátní kanceláři Vladimíry Glatzové, pak jsem přešla do HAVEL & PARTNERS a odtamtud do White & Case. Dělala jsem transakce, ale vždycky mě bavila matematika. Postupně jsem si doplňovala vzdělání, protože jsem chtěla pochopit základy účetnictví a oceňování. Když přišly děti, tak jsem vlastně dost náhodou dostala nabídku, že v CVCA hledají novou ředitelku místo Silke Horákové. Řekla jsem si no vlastně proč to nezkusit a teď jsem tam šestý rok a snažím se nějakým způsobem zviditelnit investice, private equity, venture kapitál. Nyní koketujeme s myšlenkou vlastního tzv. ženského venture kapitálového fondu, tak uvidíme, jak nám to vyjde.
Kateřina Zychová: Mám podobnou story jako Andrea. Snažila jsem se dostat co nej- rychleji ven a splnit si cíl nebo sen pracovat na Wall Street. To se mi nakonec povedlo, opravdu jsem tam pracovala s těmi drsnými tradery, co po sobě házeli telefony...
Pardon, že vám do toho skočím, ale jak vznikl váš sen dostat se na Wall Street?
Kateřina Zychová: Chtěla jsem prožít americký sen. Po škole jsem si říkala: Jak se rychle dostanu ven a kde si opravdu vydělám hezké peníze? Management consulting nebo investiční banka? Nakonec jsem dostala nabídku do JP Morgan v Londýně. Do ní mě asi vzali kvůli tomu, že v Česku dělali privatizaci Českého Telecomu a byla tam euforie, že si tady banka vydělala první velké peníze v regionu střední Evropy, takže v ten moment milovali Česko. Z Londýna jsem přešla do New Yorku, doslova na 60 Wall Street. Tam jsem dost trpěla, protože na mě řvali, byla tam šílená rivalita a báli jsme se o práci. V Americe jsem byla šest let, pak jsem se vrátila do Londýna a v roce 2009 po pádu Lehman Brothers jsem se rozhodla, že chci sama podnikat. Otevřeli jsme malý hedge fond, v němž jsme vydělali první velké sumy díky obratu trendu na trhu. Pak jsem se s jedním velkým klientem vrhla i do investic v oblasti obnovitelných zdrojů a následně do zemědělství. A teď vlastně ve Verdi Capital pracuji s týmem mladých lidí a s kolegy spoluinvestory rozjíždíme v rámci Verdi nové investiční příležitosti.
Říká se, že člověk se učí celý život, ale kde jste se za svoji dosavadní praxi nejvíc naučily?
Andrea Lauren: Základní dovednosti investičního bankéře jsem se učila někdy okolo roku 1999/2000 v Londýně, kde člověk dělá 120 hodin týdně, pořád je v kanceláři a je to takový ten dril, který tady nikdo moc nezná. To je opravdu taková téměř vojenská a dobře naolejovaná mašinerie, kde všichni dělají a nikdo to nerozporuje, všichni tam jsou, protože tam chtějí být, a je to těžká škola. Venture investování má trochu jinou dynamiku, a to se vlastně učím pořád, profesionálně investovat jsem začala někdy okolo roku 2016. Investiční cyklus je ze své podstaty cyklický a na každé té vlně se člověk něco naučí.
Zuzana Picková: Já se také učím pořád, a o to víc, že jsem vlastně přesedlala z právničiny do financí. Jestli mi něco dalo nejvíc, tak to byl, jak tady už zmiňovala Andrea, ten dril, na který jsem byla zvyklá u Vlaďky Glatzové. Byla půlnoc, a ještě jsme tam seděli, dělaly se velké transakce a nás to bavilo. Člověk fakt v té době extrémně hodně pracoval, ale byl to nějaký životní úsek, kdy jsem se hodně naučila, někam mě to posunulo.
Kateřina Zychová: Pro mě byla velká škola začátek v JP Morgan. To vám třeba zavolal šéf ve tři hodiny ráno, ať jdete opravit čárku v prezentaci, takže já jsem vstala, jela jsem přes půl Londýna do kanceláře to udělat. Potom byl hodně tvrdý New York, který je asi ještě o úroveň výš v pracovním nasazení než Londýn. Makala jsem jako blázen, a ještě jsem se pořád bála, že mě vyhodí. Když jsem šla dělat sama na sebe, byla to zase jiná zkušenost. Člověk musí každý měsíc zaplatit zaměstnance a kancelář a bere na sebe riziko i se svými penězi, všemi, co si vydělal, a to je taky velká škola.
Dá se uspět ve světě financí bez zahraničních zkušeností?
Andrea Lauren: Svět financí je poměrně globální, nějakým způsobem sem všechny trendy s odstupem času dotečou. Je samozřejmě spousta lidí, kteří pracují jenom na jednom lokálním trhu. Ale doporučuji úplně všem, aby si to šli vyzkoušet do jednoho z velkých světových finančních center, kde je ohromná koncentrace know-how, a potom se s tímto rozhledem třeba vrátili zpátky. Zrovna jako říkám mladým lidem, že pokud můžou studovat v zahraničí, tak by měli. Není to jenom o tom, co se tam naučí, ale i o lidech, networkingu a kulturní zkušenosti.
Zuzana Picková: Myslím, že Andrea to v zásadě vyčerpala. Studium v zahraničí určitě člověka neskutečně posune nejen v tom, že si vytvoří nové pohledy, nabere kontakty, ale dovede ho to i k určité samostatnosti.
Kateřina Zychová: Samozřejmě se člověk nejvíc naučí, když se jede podívat do ciziny, zvláště ve financích. Jezdím třeba do Londýna, abych se poučila o nových trendech. Ale zároveň mě těší, že i tady je spousta projektů, které jsou úspěšné, dá se říct, i panevropsky a možná globálně a vznikly na českém know-how. Takže intuitivně říkám: běžte ven, naučte se tam, ale i doma máme dobré příběhy úspěchů, to je potřeba zdůrazňovat.
Co vás na finančnictví přitahuje nejvíc?
Andrea Lauren: Mám ráda projektovou práci, chci dělat pořád nějaké nové zajímavé věci a vlastně je celou tu dobu dělám, protože když pracujete na nějaké velké fúzi či akvizici, tak každá je specifický projekt, řeší se tam specifika nějakého odvětví, a když se zabýváte investicemi, tak každá má nějakou vlastní dynamiku. Ta práce není rutinní, a to je to, co mě baví. Mám ráda výzvy a jsem ráda, že jsem změnila kariéru. Myslím si, že člověk, když má pracovat v průměru 50 let, tak by měl být schopen se rekvalifikovat a změnit v průběhu té doby to, co dělá, už jenom kvůli svému vlastnímu duševnímu zdraví.
Zuzana Picková: Mě strašně nakoplo, že jsem zhruba po 20 letech opustila právničinu a vlastně dělám něco úplně jiného, probírám se čísly a statistikami, organizuju akce, komunikuju s ministerstvy a snažím se vysvětlit, proč se to či ono nemá regulovat a co by to mělo za dopady a naopak, co by bylo dobré nově upravit. Je to hrozně fajn a cítím, že směřuju někam k vlastnímu fondu. Uvidíme, jaký bude, jestli bude teď, nebo za pár let, ale prostě je to něco, co mě baví, nicméně bez té předchozí praxe bych se k tomu nikdy nedostala.
Kateřina Zychová: Pro mě má ta přitažlivost dva aspekty. Jeden je private equity, kdy investujete do konkrétních podniků. Příkladem je velmi hezký projekt v infrastrukturních ivesticích, kdy jsme ve Finsku vystavěli větrnou elektrárnu o instalovaném výkonu přibližně 300 megawattů. To je zase jedna z perliček, že česká firma dosáhne takového úspěchu ve Skandinávii. Na druhé straně investujeme i do veřejně obchodovaných firem a tam je to pro silné nervy, ztráty mohou jít do milionů za týden. Nebo máte vysoké zisky, a vidíme to i nyní, kdy index NASDAQ dosáhl výnos 30 procent za rok. Minulý rok kvůli restriktivní politice americké centrální ban- ky naopak zažíval tento trh velké výprodeje.
Která z vašich vlastností pro vás v kariéře představuje největší výhodu? Která je naopak slabinou?
Andrea Lauren: Výhodou je asi moje urputnost, protože svět financí není světem žen a prosadit se v něm vyžaduje velkou houževnatost a odhodlání. Mojí největší slabinou je nedostatek trpělivosti. Diplomacie a interní politika jsou moje slabší stránky. Říkám lidem, co si myslím, což kariéře úplně neprospívá.
Zuzana Picková: V mém případě je to asi ctižádost, vytrvalost a komunikace. Mým negativem je to, že chci mít věci rychle vyřešené a někdy jim nedám čas, který by jim občas významně pomohl. Kateřina Zychová: Považuji se za zdravě agresivní a troufám si říct, že mám energii a drive k dosažení svých cílů. Na druhé straně jsem, asi podobně jako Andrea, velmi netrpělivá a určitě mám mezery v řízení lidí. Generace Y a Z je schopna prásknout dveřmi, pokud se na ně křivě podíváte, a o talent je nouze. Tam vidím prostor pro vlastní rozvoj.
Comments