Česká firma FTMO míří ke hvězdám a ještě dál s elitní právničkou Evou Svobodovou v zádech

Česká firma, která dobývá svět. Tak popisují média raketový vzestup FTMO, společnosti, která se věnuje modernímu prop tradingu. Jedna z nejrychleji rostoucích firem v Evropě umožňuje, aby její klienti místo vlastních financí využívali k obchodování simulovaný kapitál – a pokud jsou úspěšní, mohou se dostat k odměně.

Za tímto novým byznys modelem ve světě tradingu stojí zakladatelé firmy Otakar Šuffner a Marek Vašíček. Z „kluků“, kterým málokdo věřil, se stali respektovanými byznysmeny. Jen v roce 2023 vyrostlo FTMO zhruba o pětinu a dosáhlo obratu ve výši téměř pět miliard korun. Zisk EBITDA, tedy před započtením úroků, daní a odpisů, dosáhl na 2,3 miliardy korun. Oba údaje byly rekordní a jak rády zmiňují (nejen) česká média, v poměru k tržbám u nás příliš mnoho dalších podniků s takovou ziskovostí nenajdeme.

Letos zakladatelé FTMO kupují od mezinárodního fondu CVC brokerskou společnost Oanda, jednoho z největších amerických a světových brokerů s třicetiletou historií. Firma, která působí na regulovaných trzích v hlavních finančních centrech světa – jako jsou New York, Toronto, Londýn, Singapur či Sydney – umožňuje společnostem i jednotlivcům obchodovat s více druhy aktiv, získávat data z měnového trhu a používat pokročilé analytické nástroje.

Transakce, která stále probíhá a podléhá regulačnímu schválení, vyšla podle odhadů, které nikdo z FTMO nekomentuje, na stovky milionů dolarů – v přepočtu miliardy korun. Mnozí to označovali za troufalý krok. Jenže v zádech měli Otakar a Marek mimo jiné právnické eso: Evu Svobodovou, která předchozích 18 let zastřešovala ty největší lokální transakce v elitní právnické firmě White & Case, kde to dotáhla na post globální partnerky.

I u ní se mnozí divili, proč z jistého a dobře placeného místa vstupuje do neprobádaných vod. Dnes se spolu s desetičlenným právním a compliance týmem, který ve FTMO vede, může kvalitativně směle rovnat těm nejlepším advokátním kancelářím na trhu. A díky tomu posouvá firmu, která má ambice stát se byznysovým jednorožcem, ke hvězdám. A ještě dál.

Evo, co jsi dělala přesně před rokem?

Měla jsem dva měsíce volno a totálně si ho užívala. Věděla jsem, že to je na dlouhou dobu poslední velké volno, které mám.

V té době jsi skončila po 18 letech v advokátní kanceláři White & Case a kývla na nabídku stát se šéfkou právníků ve FTMO. Takže čistá hlava před velkou změnou?

Tak úplně ne. Trochu jsem se zapojovala, protože bylo třeba řešit komunikaci ohledně mého příchodu do FTMO. Ale pracovní emaily mi nechodily, to bylo super… smích

Stačily ti dva měsíce?

Kdybych měla tu možnost, klidně bych si dala trochu delší volno, o měsíc, dva. Víc se ale nezadařilo. Chápu, že bylo potřeba, abych se co nejrychleji zapojila.

Proč jsi do toho pracovního kolotoče chtěla naskočit vlastně „rychle“ zpět? Vzhledem k tvé předchozí kariéře by sis asi mohla dovolit i finančně rok, dva volno.

To není o penězích. Není to tak dávno, kdy jsem byla na mateřské a měla jsem pocit, že jsem si delší volno zažila s dětmi. Byla jsem ready po kratším resetu naskočit do nového angažmá, těšila jsem se na to.

Volno s dětmi?

Vím, že obecně asi platí, že mateřská není dovolená. Ale popravdě po letech v mezinárodní advokacii mi to jako dovolená docela přišlo… smích

Takže jsi během mateřské nepracovala?

Zapojovala jsem se průběžně celou dobu. Během první mateřské jsem se pak po deseti měsících vrátila na částečný úvazek. Ale potvrdilo se to, co všichni říkají. Že na part time bereš part time peníze, ale pracuješ full time. Klienty samozřejmě nezajímá, že v den, kdy naplánují meeting, máš mít volno. U druhé mateřské jsem se poučila a dohodla si jiné, flexibilnější aranžmá a asi po roce se vrátila naplno.

Rok bylo tedy tvé maximum?

Měla jsem pocit, že zhruba po tom roce už začínám ztrácet pracovní návyky. A upřímně, zvykla bych si na to, že mám volno. I když jsem se zapojovala průběžně, jak jsem říkala…

Neštvalo tě to? Muset myslet na práci?

Upřímně? Někdy hrozně. Práce v kombinaci s péčí o malé dítě umí vytvořit slušný koktejl stresu. Ale pak jsem si uvědomila, že to dělám vlastně i pro sebe a že když nevystoupím ze svého komfortu, tak po čase zlenivím. To by mi určitě šlo hodně snadno a rychle… smích

Vrátím se k tvému loňskému dvouměsíčnímu sabatiklu, nebo spíš resetu. Skoro dvě dekády sis budovala kariéru v rámci globální právní firmy a dosáhla jsi to na posty, o kterých mnozí sní.

O tom, že se stane partnerem, sní snad každý, kdo má trochu ambice. S tím tam spousta lidí jde.

Dá se říct, že sis tedy z hlediska advokacie kariérně odškrtla a jdeš do úplně nového prostředí dělat sice stejnou, ale vlastně jinou práci. Kdy poprvé se ti dostala do hlavy myšlenka, že v rámci svého prvního dlouhodobého zaměstnání nezůstaneš?

To má víc rovin. Ale ten rozhodný faktor je asi osobnostní nastavení. Řada ex-kolegů je ve White & Case od studentských let, dnes třeba na pozici partnerů a jsou takzvaní „White & Case lifers“. Jeden z nich mi při mém odchodu řekl, že jsem asi víc dobrodružná. A měl dost možná pravdu. Řekla jsem si, že toho chci za život zkusit víc, že nechci v sedmdesáti litovat, že jsem nevyzkoušela nikdy nic jiného a nevyužila příležitosti, dokud byl čas.

Dobře, ale 18 let je dlouhý „vztah“. Musela jsi během toho mít ambice dotáhnout to daleko.

Samozřejmě, že na začátku vzhlížíš k partnerům a je to ta meta, kterou máš před sebou. Snaž se, makej a jednou třeba můžeš být partner. Ta pozice pro mě byla synonymem někoho, kdo je nejen technicky dobrý, respektovaný právník, ale je i osobnost, určitá autorita, leader. Zároveň je s tou pozicí spojené nadstandardní finanční ohodnocení, a co je možná ještě víc, i podstatně větší kontrola nad svým časem. To chceš… Chceš to přece dotáhnout daleko a být pánem svého života.

O to tedy jde? Nemít nad sebou obecně toho pomyslného „otrokáře“?

Jak to říct... Když jsi juniorní právník a v pět večer ti napíše partner, že potřebuje do rána upravit smlouvu, tak mu neřekneš ne. Zrušíš večeři, kino a jdeš pracovat. Neděje se to každý den a dnes už podstatně míň než za mých juniorních let, ale prostě nejsi pánem svého času. A samozřejmě doufáš, že jednou budeš v pozici, ve které ti nikdo nebude říkat, ať potřetí v řadě zrušíš večerní program.

Změnilo se to u tebe až s pozicí globální partnerky?

Mnohem dřív. Pozice globálního partnera pro mě nebyla gamechanger, pokud jde o náplň práce, vztahy s klienty nebo můj životní styl. Už dávno předtím jsem měla seniorní pozici, vedla transakce a měla tak možnost ovlivnit časování prací. Byla to pro mě spíš pomyslná „frčka“, kterou jsem vnímala jako ocenění odvedené práce, se kterou je kromě vyšší seniority a pozitivního PR spojený i finanční aspekt. To je samozřejmě fajn, chceš být za svou práci dobře ohodnocený…

Proč tedy odejít v takový moment?

V advokacii jsem byla téměř čtvrt století a z toho většinu času dělala transakce, posledních víc než deset let je vedla, dotáhla to na globálního partnera. Ale pokud člověk jede jednu transakci za druhou, po čase se z toho stane určitá rutina. Navíc je trochu škoda, že těm transakcím dáš spoustu energie, navážeš vztahy, a po jejich skončení se prostě rozloučíš a začínáš znovu někde jinde něco jiného.

To, že jsem si dala pauzu s dětmi, mi pomohlo oddálit potřebu nějaké změny, která by jinak asi přišla o pár let dřív. Pak jsem ale měla úraz, který mě na několik měsíců uzemnil. Spadla jsem při tréninku z koně a roztříštila si obratel. Měla jsem hodně času přemýšlet.

O čem?

Po tolika letech v pracovním procesu si říkáš, že toho máš už hodně za sebou a prostě pokračuješ, možná i trochu setrvačně, v nastoleném směru. Uvědomila jsem si, že to je špatná perspektiva. Došlo mi, že mám ještě minimálně dvacet let pracovního života před sebou – a s tím se přece dá podniknout, a klidně i začít, spousta věcí...

To tě napadlo až s úrazem?

Jasně, že i dřív. Čas od času asi každý člověk přemýšlí, zvažuje, zda je mu dobře tam, kde je, a jestli tam vidí dlouhodobou perspektivu. Když tam není, je to svým způsobem demotivující. Ale to, že jsem ležela s úrazem, mi dalo velký prostor vystoupit z té setrvačnosti a definitivně jsem si uvědomila, že se v advokacii za pět let už nevidím. Že chci se svým životem zkusit ještě něco jiného a vidět, jestli mi to třeba nepůjde lépe a nebudu se v tom víc realizovat, nebude mě to víc bavit...

Není to tak trochu nevděčné? Dotáhneš to na pozici, o které jsi snila, a pak si řekneš, tohle další roky nechci?

Když mě udělali globálním partnerem, měla jsem samozřejmě radost a dodalo mi to nějakou motivaci pokračovat. Dokonce i když jsem se vracela zpátky do práce po úrazu, bylo to s přesvědčením, že to ještě nějakou dobu dám, udělám si přesnější představu o tom, jak by mělo moje další působiště vypadat, a až tak za dva, tři roky se aktivně porozhlédnu po trhu.

Jaké byly tvé parametry?

I když člověk dělá právo, tak v nějaký moment začne o věcech uvažovat i jinak než jen v paragrafech. Chtěla jsem, aby moje další práce měla možnost přesahu do byznysu, abych mohla být blízko vlastníkům firmy, podílet se na jejím směřování, ideálně jako součást vedení. Chtěla jsem dělat pro firmu, kde uvidím růstový potenciál, která bude mít globální přesah, ale sedět v Česku. Firmu, se kterou třeba jednou dojdeme na burzu. Zakončení kariéry v tom, že bych s tím nějaké firmě pomohla, by mě bavilo. Také jsem si říkala, že by bylo fajn pracovat v odvětví, které je mi nějakým způsobem profesně, odborností, blízké.

A do toho se ti ozvali z FTMO. Sami od sebe?

Přesně tak. Zakladatelům firmy, Otovi a Markovi, jsem na pohovoru řekla, že ačkoliv na tyhle „ezo“ věci nevěřím, tak tahle shoda okolností je až neuvěřitelná. Když jsem se vrátila po úrazu, udělala jsem si kolečko po klientech. S jedním z nich jsme probírali novinky z trhu a zmínil FTMO jako skvělý byznys. Říkala jsem si, že ti nás advokáty asi dlouho potřebovat nebudou, protože je to ziskový model a topí se v cashi… smích No a měsíc na to se mi ozvali. To prostě nebylo možné. Naplňovali všechny parametry, které jsem si v rámci svého přemýšlení stanovila. Navíc jsou oba zakladatelé hrozně fajn a hned jsme si sedli.

Nezní to vše až moc dobře? Nebála ses, že na tebe vypadne nějaký kostlivec?

V rámci posledního pohovoru se mě Ota s Markem, kteří zároveň působí jako CEO a CTO, zeptali, jestli se nebojím. Řekla jsem, že bych přeci byla úplně mimo, kdybych se aspoň trochu nebála. Ale nezkusit něco, co je skvělá příležitost, jen proto, že mám nějaké obavy z toho, jak to dopadne, tak to bych si skutečně neodpustila.

Nepřiplula jsi sem prostě na růžovém obláčku?

Věděla jsem, že jdu do firmy, která je venture kapitálovou hantýrkou scale-up. Tedy startup, který hodně vyrostl a je na přerodu ke korporátu. Tohle slovo tu pro spoustu lidí má špatnou konotaci a nevítají ho. Na druhou stranu nabízí strukturu, organizaci a rozumná nastavení. S určitou velikostí byznysu přichází potřeba mít pravidla, budgety, štábní kulturu v dokumentaci…

Jsi součástí širšího poolu lidí v nejvyšším vedení. Naučila ses přenastavit z advokátně-právního „tohle není moje část“ do „podílím se na rozhodnutí o všem“?

I proto jsem do toho šla, lákala mě tahle možnost. Já se ráda zapojím i do věcí, o kterých nic nevím… smích Ale vážně. Nejde o to, že musíš být na všechno hned největší expert, můžeš se pokusit danou věc rozklíčovat, porozumět jí, můžeš tomu dát nezatížený nebo seniornější vhled. Tahle část mě opravdu baví a obohacuje.

FTMO je známé tím, že není jednoduché projít sítem, abych mohl na jeho platformě simulovaně obchodovat. Tys to zvládla?

To je můj velký dluh firmě i sobě… smích Řekla jsem si, že to vyzkouším, ale odkládala jsem to, že ještě nejsem dost ready – co kdyby se mi to nepovedlo... A pak jsem do našeho free trialu uvrtala kamaráda, právníka z New Yorku, který byl na návštěvě. Otevřeli jsme společně zkusmo pár pozic...

Jak to dopadlo?

Zapovídali jsme se a zapomněli ty pozice zavřít. Druhý den ráno jsme byli mínus deset tisíc dolarů… smích Řekla jsem si, že to tedy ještě odložím a vrátím se k tomu, až si to líp nastuduji. Letos jsem si ale dala svůj osobní úkol to seriózně zkusit. Aktuálně máme interní sérii kurzů pro kolegy, kteří se připojili vloni a zatím aktivně neobchodují. Tak jsem se na ně zapsala.

Evo, jsi ve FTMO spokojená?

Jsem. Opravdu mě naplňuje možnost přispívat k tomu, kam se tahle firma posunuje.

Je pravda, že jsi do FTMO přišla jako cílený hiring z hlediska seniority na trhu?

Je to tak. Přišla jsem do firmy, kde jsem rozhodně zvedla věkový průměr… smích A to spolu s Radkem Dyntarem, naším CFO, který se připojil z Dentons ve zhruba stejnou dobu jako já.

Jedno z témat tohoto magazínu jsou kariérní příběhy žen po padesátce. Ty k ní tedy ještě nějaký čas máš…

Promiň, že ti do toho skáču, ale zrovna včera jsme se o tom s kolegou bavili… smích

Opravdu?

Řešili jsme, že na lidi kolem padesátky občas bývá pohlíženo spatra. Podle mě to jde ale proti demografickému trendu. Navyšuje se věk odchodu do důchodu, lidé mají vyšší věk dožití v aktivním módu. Absolutně nevidím důvod, proč by se padesátiletí lidé měli házet do starého železa. Jde taky o to, co ti lidé vyzařují, tam bývají velké rozdíly. I v padesáti nebo šedesáti můžeš pořád zkoušet nové věci. A naopak – řadu věcí se nenaučíš, musíš si to odžít. I to je důvod, proč se Ota s Markem dívali před rokem po někom v mé kategorii profesní seniority.

Zároveň si myslím, že ta opravdová propast je jinde. Ne mezi mnou a kolegy, kterým je pětatřicet. Ale mezi námi a dnešními dvacetiletými, kteří nikdy nežili ve světě bez onlinu a digitálních technologií.

To mě právě přivádí k tématu rychlosti a dynamiky v adaptabilitě. Jsou oblasti, které jako FTMO prorážíte společně vůbec poprvé. Musela jsi někdy nahodit jinou rychlost, než na jakou jsi byla zvyklá ve White & Case?

V září bude FTMO slavit deset let od svého založení. Do povědomí a úspěchu se přehouplo asi pět, šest let zpátky. To je velká dynamika. Já jsem zvyklá na solidní tempo, celoživotní dril. V tom rozdíl nevidím. Ale odpovím tak, že určitý diskomfort ze všeho nového, co jsem se musela naučit a pořád se učím, občas cítím – ale myslím, že je to ve zdravé rovině.

Zmínila jsi tempo. Nehrozí, že budeš pro svůj tým ten otrokář, který jim ruší večeře a plány?

Pevně doufám, že ne, tohle určitě nechci. Lidi takový přístup dlouhodobě frustruje a někteří z nich si tím už prošli. Snažím se stavět na respektu k lidem a jejich životům.

Jde to i v situaci velké transakce typu Oanda?

Nemůžeš mít kontrolu úplně nad vším, ale můžeš se snažit předvídat a plánovat práci. Když zmiňuješ Oandu, pochopitelně je třeba otočit draft v nějakém tempu a okomentovat najednou velké množství věcí, a tak se ti nocovka nebo víkendovka stane. To má být ale výjimka, ne norma. U spousty věcí máš plán, kam se chceš dostat, ale nemusíš u toho mikromanažovat tým – můžeš nechat na nich, jak si to v rámci daného časoprostoru rozplánují sami.

Ptám se proto, že když jsme si vloni krátce po tvém nástupu volali někdy kolem sedmé večer, byla jsi trochu překvapená, že jsi v kanceláři v tuhle denní dobu zůstala sama. A na to jsi zvyklá nebyla.

Je pravda, že tohle jsem z advokacie, kde se běžně pracuje do poměrně pozdních hodin, neznala. Tam nebyly jiné departmenty. Support, marketing nebo IT fungují jinak než právníci v advokátní kanceláři. Je tu mnohem větší pestrost a dost lidí začíná opravdu velmi brzy ráno.

Evo, kdy naposledy jsi měla zmiňované „nocovky“?

Asi právě u akvizice Oandy. Ale docela často jsem se v nějaký moment přesunula pracovat domů, tak to je přece jen trochu jiné, než zůstat sedět v kanceláři.

Bylo to náročné období?

Oanda mi zabrala pár dovolených, řadu víkendů, večerů i brzkých rán. Věděla jsem ale, že to je něco mimořádného, a jakmile se transakce dokončí, vrátí se zas dlouhodobě udržitelné pracovní tempo... teda do příštího projektu... smích

Už jsi zmínila, že tě Ota s Markem oslovili, aby svůj byznys posílili o lidi s určitou senioritou. Co byla ale tvoje osobní mise ve FTMO, když jsi před rokem nastupovala?

Nerozbít existující právní tým a posílit ho. Nepřicházela jsem do ideální situace. Když se noví kolegové o mém příchodu dozvěděli, tak jim pochopitelně běželo v hlavě, jaká bude ta nová „šéfka“ z White & Case a kdo s ní přijde. Můj první úkol tak byl poznat nový tým, snažit se odstranit jejich obavy a začlenit kolegy, kteří se ke mně postupně přidávali do FTMO.

A zůstal tu původní tým i po roce?

Většina ano. Myslím, že jsme se v rámci legal týmu opravdu dobře sžili, a nepoznal bys, kdo přišel se mnou a kdo tu byl před tím.

Jak si vlastně získat tým, který vůči mně není nastaven úplně pozitivně?

Člověk si to nesmí brát osobně. Neznali mě. Prostě jsem si řekla, že se budu chovat úplně normálně, budu se snažit zapojit a postupně si k sobě najdeme cestu.

Jaká je tvoje hlavní mise dnes?

Doručit to, co jsme si pro letošek stanovili jako cíle, dávat právní podporu byznysu a přitom se snažit udržet dobrou atmosféru v týmu.

A z pohledu zakladatelů firmy? Co je tvoje mise?

Já doufám, že bychom se shodli… smích Ale vážně – kdybych měla říct jednu věc, tak úkol číslo jedna je určitě dotažení Oandy. Tedy projít regulatorními schváleními napříč jednotlivými jurisdikcemi, kde má Oanda licence, a uzavření akvizice.

O FTMO se mediálně hodně hovoří jako o raketě. Nemáš obavu, že ztratí ze své rychlosti?

To logicky časem nejspíš ztratí. Nemůžeš pořád růst do nebe. Trh se trochu vyčerpá, nebo nebude možné už tolik expandovat. Pak budeš logicky řešit, jaké další věci dělat. Jak rosteme, každý další projekt bude nejspíš menší a menší inkrement k tomu rostoucímu celku. Zpomalení jako takové tedy nemusí být problém, i když se to zatím nekoná. Každou chvíli máme nějaký rekord, firma roste jak byznysově, tak počtem lidí.

Kdybys měla poradit founderům, kteří zažijí podobný raketový růst, jak to nezkazit?

Myslím, že to, co udělali Ota a Marek, bylo hodně progresivní. Vzít si k sobě někoho seniornějšího, kdo má logicky větší zkušenosti než oni. Může jim to pomoct vyhnout se některým karambolům. Doufám, že kdyby se Oty a Marka teď někdo zeptal, jestli byl dobrý krok přijmout mě a Radka, řeknou ano.

Co tě za ten rok Ota s Markem naučili?

Dobrá otázka. Učím se toho pořád hodně – o fungování FTMO, industry, tradingu. Ale taky třeba i to, že co mně může připadat na základě mých zkušeností samozřejmé, oni vědět nemusí. Každopádně je super být součástí firmy, kde jsou foundeři zároveň aktivní v managementu a dělají rychlá rozhodnutí. V hodně věcech mi také dali důvěru – a toho si opravdu vážím.

Funguje dynamika vašeho vztahu i v situaci, kdy se neshodnete?

Čas od času se logicky budou objevovat věci, kde se neshodneme, a takové situace musí člověk umět přijmout. Na konci dne někdo musí mít finální slovo. Na jeho, respektive jejich, názoru ale můžeš pracovat. Nestalo se mi, že by mě nevyslechli.

Jde mi o to, že charakter se pozná zejména v krizi. A FTMO, zdá se, jede zatím jen na té dobré vlně…

S tím nezbývá než souhlasit. Dokud jsou dobré časy a vše se daří, tak jsou všichni kámoši. Na lámání chleba dochází tam, kde se řeší i negativní věci. A za ten rok jsme už pár věcí, které se nepovedly úplně ideálně, řešili. Podle mě je dobré si to vyříkat a posunout se dál. Tenhle přístup je univerzálně použitelný a souzní i s kulturou FTMO.

Má v takové situaci tvůj hlas takovou váhu, jakou jsi chtěla?

Řekla bych, že ano, neměla jsem nereálná očekávání. Pořád se bavíme o společnosti, která je vlastněna dvěma lidmi, kteří se zároveň podílí na managementu. Je tedy poměrně jasné a logické, kdo by měl mít rozhodující hlas. Je ale na mně, jestli dokážu přesvědčit o něčem, co považuji za důležité. Když přijdu s něčím, co dává smysl, nestalo se mi, že bych narazila. A pak jsou tady samozřejmě i další lidi ve vedení, kteří mají slovo a ovlivňují rozhodování.

Evo, jak se buduje jednorožec?

Myslím že těžko, ale to není otázka na mě… smích

V čem?

Ota s Markem o tom mluvili už v několika rozhovorech. Prošli si začátky, kdy je všichni odmítali a ani jejich blízké okolí nemělo vždy pochopení, proč nejdou dělat něco „pořádného“. Vytrvat i tak určitě bylo hodně těžké. V posledních letech, s rostoucím úspěchem, se to ale úplně otočilo.

Ty sama jsi nějaký údiv, kam jdeš, zažila?

Když jsem oznámila, že končím ve White & Case a jdu do FTMO, devět lidí z deseti v mém okolí nevědělo, o co jde. Pak si FTMO vygooglili a začali to víc chápat. Během toho roku, co tady jsem, bych ale řekla, že se to hodně posunulo…

V čem je podle tebe úspěch Oty a Marka?

Hodně je v samotných osobnostech Oty a Marka, jejich osobním nasazení a angažovanosti. Vnímám, že za budováním FTMO je hodně vytrvalosti i schopnosti dělat rozhodnutí.

Třeba jako to, že koupí Oandu?

Třeba. Najednou měli na stole transakci, která byla řádově jinde než vše, co dělali doteď. Úplně jiné částky – pokud jde o deal i fees poradců. Vyhoupli se do té nejvyšší ligy. Za poslední rok udělali obrovský pokrok a klobouk dolů, že dělali nejen potřebná rozhodnutí, ale dokázali i vše prezentovat. Třeba bankám nebo na callech, kde proti nim byli elitní byznysoví hráči z prodávající CVC.

Současně si tebe a Radka najali, abyste je u toho zezadu podpírali. Nepramení jejich sebevědomí i z toho, co jste přinesli vy?

Doufám samozřejmě, že jsme k tomu přispěli. Nechci znít namyšleně, ale je to přece přesně ten důvod, proč si nás Ota s Markem vybrali. Udělat deal jako Oanda bez někoho seniorního s relevantními zkušenostmi by bylo myslím hodně těžké. Jde třeba i o to, jaké poradce oslovíš, s jakou flotilou tam jdeš. Kdybychom na poradenské straně neměli první ligu, dost možná bychom v tom tendru nebyli vítězové. Zároveň klobouk dolů, že nám Ota s Markem důvěru dali a umožnili nám tu první ligu najmout. Pro někoho, kdo do té doby takto velké transakce nezažil, není jednoduché najednou řešit tyhle dimenze. To chce kus odvahy.

Ještě k tomu jednorožci – můžeš si vědomě říct, že míříte k této metě?

Neber mě za slovo, ale já si myslím, že FTMO už svojí hodnotou dost možná jednorožec je. Jen nemáme žádného investora, který by to potvrdil… smích

No a závěrem… Jsou doma spokojenější s Evou z FTMO než byli s Evou z White & Case?

Celkově asi jsou, ta změna mě nabila a dodala mi energii, těším se do práce. Ale taky by ti nejspíš řekli, že bych mohla míň pracovat… smích

A budeš někdy?

Já nevím. Baví mě to a nikdy jsem nebyla nastavená „od devíti do pěti“. Na druhou stranu nejsem ani workoholik, který nic jiného v životě nezná. Moc dobře si uvědomuji, že život ani byznys není sprint, ale spíš maraton, a je potřeba nastavit dlouhodobě udržitelné tempo. Takže odpověď na tvoji otázku – pořád je co zlepšovat...

Euro Platinum Eva Svobodová.

Stáhnout • 3.08MB