Je pozoruhodné, kolik toho člověku může dát sport. Jachting Lenku Vydru Šmídovou naučil začít s málem a vážit si každého posunu k lepšímu, nacházet uspokojení nikoli v cíli, ale na cestě k němu, tvrdě dřít nebo si domluvit vše potřebné v různých koutech světa. Dnes už je pro ni závodění na plachetnicích jen hezkou vzpomínkou. Věnuje se svým třem dětem, realitnímu businessu a také vede vinařství Jabloňka kolem rodinného sídla v pražské Troji. Ambice někdejší olympijská medailistka neztrácí. „Chtěla bych udělat z Jabloňky ikonu pražského vína,“ říká žena, která se vinařkou stala náhodou.
Přinášíme vám inspirativní příběhy výjimečných žen, které byly publikovány v unikátním magazínu NextŽeny.

Byla jste velmi úspěšnou sportovkyní, jste trojnásobnou maminkou, manželkou, podnikatelkou. Pracujete v realitách a k tomu jste s manželem zrekonstruovala starý zámeček v Troji a obnovila tam vinařství. Která ta role nebo životní etapa pro vás byla zatím nejnáročnější?
Mně se zdá samozřejmě nejnáročnější to, co je nejaktuálnější. Třeba v rámci mé sportovní kariéry to bylo těžké, ale už je to jaksi zapomenuto. Navíc si myslím, že dřina sportovců, kteří například dosáhnou olympijské medaile, je ceněná a možná až přeceněná, zato je stoprocentně nedoceněná role matek. Bere se to tak, že to žena prostě musí umět a musí všechno zvládat. Ale osobně teď roli matky vidím určitě jako náročnější, aspoň psychicky, než byla role sportovkyně. Ta byla svým způsobem velmi snadno nalajnovaná. Dáte si cíl, jdete za ním a skládá se to samo. Ale když jste matkou, tak se věci obvykle nedějí tak, jak chcete vy, ale jak chce váš potomek.
Která etapa vás nejvíc uspokojovala?
Mám spoustu životních plánů a předsevzetí, ale ono jejich naplnění je jedna věc a ta míra uspokojení je zase věc jiná. Například si myslíte, že olympijská medaile vás naplní nadosmrti, a ono to tak vůbec není. Záhy zjistíte, že platí známé rčení: Cesta je cíl. Že vlastně ta radost, to uspokojení probíhalo celá léta, kdy jsem se na medaili připravovala. Uspokojení z dlouhodobých cílů zkrátka nepřijde někde na konci po jejich dosažení, ale má každý den pocházet z maličkostí na cestě k nim.
Která z vašich aktivit vám nejvíce dala, posunula vás jako člověka?
Jachting byla úžasná škola života, tisíckrát hodnotnější než vysoká škola. Neměli jsme na to peníze, takže jsme začínali opravdu v tvrdých podmínkách. Jezdili jsme v autech na závody a spali jsme v jejich kufru. Když pak bylo víc peněz, už jsme nocovali v obytných autech, poté jsme se posunuli do ubytoven a nakonec, když už byly opravdu peníze, tak jsme mohli spát v hotelu, nabírali se trenéři a realizační tým. Člověk začínal s málem a naučilo ho to vážit si každého kroku k lepšímu. Navíc jachting se nedá dělat v České republice, musí se celoročně jezdit za mořem a větrem, takže jsme zcestovali celý svět, a cestovali jsme nikoli s batůžkem, ale s plachetnicí. Žila jsem delší dobu na Novém Zélandu, v Austrálii, byla jsem hodně ve Spojených státech. A to je další úžasná věc, naučit se komunikovat s celým světem cizí řečí.
Jak jste se dostala zrovna k jachtingu?
Vyrůstala jsem v Neratovicích, kde byl v té době nejúspěšnější tuzemský jachtařský klub. V něm trénoval pan Milan Ptáčník, což byl náš soused, a on míval zaparkované plachetnice před garáží. Se sestrou jsme si hrávaly s jejich dětmi a lodě nás samozřejmě zajímaly. Pak nás rodiče, oba jachtaři, vzali do klubu a začaly jsme s tímhle sportem. Neratovický klub ještě za komunismu velmi dobře fungoval, bylo tam výborné zázemí a tam jsme se se sestrou naučily jezdit.
Kdy se z toho pro vás stal životní úděl?
Jako dítě mě to bavilo, klubový život byl fajn, ale nebyla jsem do toho nějak výrazně zapálená. Ani si nemyslím, že jsem byla extra šikovná. Manuální část, jak seřídit loď, aby jela optimálně ke směru větru, se dítě naučí třeba za dva roky. Ale jachting je mnohem komplikovanější sport, protože na závodech jde hlavně o taktickou část, jakou zvolit trasu a postup, třeba proč si jet pro vítr na tu či onu stranu, nebo jak pokrýt soupeře, kterým chcete vítr brát. To vyžaduje jistou mentální vyspělost a děti to obvykle pochopí až tak v deseti dvanácti letech. Takže já jsem začala trochu vynikat až později, řekněme ve třinácti letech. Bylo to spojeno také s tím, že tatínek byl velmi šikovný a postavil mi laminátovou plachetnici. Později, v patnácti letech, jsem přestoupila na třídu Evropa.
Tu vám také postavil tatínek?
To už bylo komplikovanější a nezvládli bychom to. Ale on přišel s nápadem, že to je loď olympijská a že by rodina mohla zainvestovat a koupit plachetnici ze zahraničí. Bylo to na počátku devadesátých let. Vyrazili jsme do Německa, kde jsme koupili plachetnici tovární výroby z Belgie, která byla seřízena na ženskou váhu. Následující sezonu jsem s ní vynikala a předjížděla i muže, protože byla opravdu rychlá. Zároveň mi to v hlavě secvaklo, pokud jde o taktiku, a začalo mě hodně bavit soutěžení.
Evropa, s níž jste dosáhla svého největšího úspěchu – stříbra na olympiádě v Athénách v roce 2004, je jednoposádková loď. Odpovídá to vašemu naturelu, hrát sólo?
Ano, jednoznačně.
Proč jste tedy posléze přešla na dvouposádkovou třídu 470?
Protože v jednoposádkové kategorii, která je takovou základní a největší disciplínou, nastala silná lobby, aby byla Evropa, progresivní high tech loď, nahrazena lodí třídy Laser. To znamenalo přechod z ferrari do trabantu. Byla to s ní dřina, která se nedala eliminovat nějakou dovedností, vůbec se na rozdíl od Evropy nedala upravit podle vlastního stylu jízdy. Prostě mě to s ní nebavilo, tak jsem přešla na dvouposádkovou loď. Ta mě chytla, protože je větší, dvakrát rychlejší, je tam víc plachet, takže je to komplikovanější, taková vyšší třída jachtingu. Zase jsem se učila něco nového. Jenže byl problém s posádkou.
Nemohla jste nalézt správnou parťačku?
Mělo to různé peripetie. Nejdřív se nám nepodařilo získat občanství pro moji americkou partnerku a zároveň trenérku. Pak jsem to zkoušela se svojí tehdy největší domácí konkurentkou Veronikou Fenclovou, ale nefungovalo to, protože jsme byly obě příliš velké individualistky. To už byl rok před další olympiádou a já pochopila, že spíš než někoho, kdo má natrénováno spoustu hodin, potřebuji někoho, kdo je na pohodu, protože základ je, aby si posádka rozuměla. Daly jsme to dohromady s tehdy o dost mladší Lenkou Mrzílkovou, ale protože ona byla kormidelnice jako já a musela přejít na pozici kosatnice, začínaly jsme od základů, jako když se miminko učí chodit. Nakonec jsme se během roku připravily na olympiádu do takové míry, že jsme skončily na sedmém místě, což byl téměř zázrak.
Někde jsem se dočetl, že v roce 2009 se vám narodilo první dítě, a to byl zlom ve vaší sportovní kariéře. Dá se říct, že ji ukončily děti?
Věřila jsem a můj manžel mě v tom podporoval, že s jedním dítětem bych ještě mohla závodit a zkusit další olympijskou kampaň. Ale říkala jsem si, že si dám třeba rok dva pauzu, protože se chci dítěti věnovat. Po těch dvou letech, to už jsem taky měla svůj věk, protože dceru jsem porodila ve 34, jsem si uvědomila, že pokud chci víc dětí, není na co čekat. Věnovala jsem se ještě koučingu a od Viktorky odjížděla na vodu trénovat, ale tam mi došlo, že už té vody bylo dost a je čas od aktivního jachtingu odejít a začít něco jiného.
V době, kdy jste měla první dítě, jste ještě trénovala, zároveň jste začali rekonstruovat trojský zámeček, pak jste tu obnovovali vinařství. Nebylo toho až příliš najednou?
Někdy jsme měli takové krize, kdy mi i manžel říkal: někoho si najmi, tohle všechno nemůžeš dělat sama. Ale já jsem velmi pracovitý člověk, nebojím se žádné práce a je pro mě těžké delegovat, zvlášť když to není dlouhodobá záležitost. Takže ano, někdy jsem si toho nabírala moc, ale myslím, že s věkem zvolňuji a naučila jsem se i odpočívat.
Udělal z vás dříče sport?
Myslím, že je to dost má přirozenost. Nicméně sport vás v tomhle vždycky posune ještě dál, protože ve sportu nikdy nemůžete ničeho dosáhnout, aniž to nevydřete. Pořád se mluví o talentu, ale všichni, kteří něčeho dosáhli ve sportu, jsou dříči. To se nedá obejít.
Teď pracujete v realitách. Co vás k nim přivedlo?
Jsem vzděláním ekonom. Když jsem otěhotněla a přišla o svoji práci, tedy jachting, tak mě manžel poprosil, ať spravuji jejich rodinný činžák na Vinohradech. Začala jsem tedy dělat správu nemovitostí, pronájmy bytů a bavilo mě to, takže jsem se tomu věnovala čím dál víc, nabírala jsem si do správy další nemovitosti, přidala i jejich prodeje. Vyhovuje mi, že je to práce, která se dá velmi prakticky skloubit s rodinným životem, protože do značné míry můžete pracovat v čase, který si vyberete.
Zasteskne se vám někdy po jachtingu?
Ano, ale není to nepříjemný stesk, spíš milá vzpomínka. Často narážím na dotazy, proč se jachtingu nevěnují moje děti, ale protože jsme se rozhodli rozvíjet zdejší hospodářství, vinařství kolem našeho domu, šlo by to těžko skloubit. V Praze je nejbližší jachting v Podolí, jenže v Praze moc nefouká, takže polovinu tréninků se vůbec nevyjede na vodu. A jezdit s dětmi trénovat do zahraničí, to bych nestíhala. Všechny tři naše děti sportují, ale ty sportovní areály jsou kousek od našeho bydliště. Syn dělá hokej, holky jezdí na koni, hrají tenis, volejbal.
Z jachtařky jste se proměnila i ve vinařku. Jak tento přerod začal?
Před zhruba deseti lety jsme vysadili prvních 300 hlav a nevěděli jsme, co z toho bude, jestli budou na okrasu, nebo jestli se víno bude dát pít. Až po letech jsme měli první úrodu a ta byla dobrá, řekněme pitelná. To nás motivovalo, abychom vysazovali další hlavy a zpracovávali révu ve větším množství. Nyní jsme na produkci asi sedm a půl tisíce hlav. Kapacita vinařství je zhruba deset tisíc. Je potřeba to manažersky řídit, a tak nějak to přistálo do klína mně. Baví mě to, ale je to něco, co neumím, tak se snažím to nastudovat a zároveň se věnovat i obchodu. Věřím, že vinařství bude jednou krásně prosperovat.
Zatím jste toho stihla hodně. Máte nějaký plán či vizi, co byste ještě chtěla dokázat?
Mám teď vizi právě s vinařstvím. Ono to nebude nikdy nic velkého, co se týče objemu, ale určitě bych chtěla udělat z Jabloňky ikonu pražského vína. Protože je to opravdu unikátní místo, kam víno patří. Když jsme si s manželem koupili zámeček, nevěděli jsme, že tady vinné terasy vůbec existují. Vlastně až poté, co jsme zrekonstruovali dům, jsme měli energii a čas se věnovat jeho okolí a narazili jsme na trosky vinných teras. Tak jsme je zkusili zpevnit a osázet.
Je to tu opravdu nádherné místo. Řešíte už, kdo ho jednou převezme?
Nejstarší dceři je 15 let, takže děti jsou ještě malé na to, aby byly schopné zodpovědně říct: já to chci, já se tomu budu věnovat. Ale snažíme se do nich zasévat semínka, že je tady opravdu příležitost dělat něco smysluplného, protože je to nádherný dům – zámeček, nádherný pozemek s vinařstvím a má to tady svou historii. Ale přiznám se, že to až tolik neřeším. Každý jsme se narodil holý a do hrobu si také nic nevezmeme. Takže to mám nastaveno tak, že tady máme všechno jenom půjčené, a já se snažím s tím udělat to nejlepší, co umím.
Comments