Nefunkční vztahy? Příšerný život. Úspěšné manažerky učí teenagery komunikovat

Zatímco byznys investuje miliardy do AI, na trh práce přichází generace, která naráží na nečekanou bariéru: neumí spolu mluvit. Zakladatelka Date2K Kristýna Mertlová a členka představenstva Kooperativy Eva Poláchová proto založily Školu komunikování. Jejich cíl je jasný – naučit mladé lidi mluvit, naslouchat a ustát odmítnutí. Tedy dovednosti, bez kterých nefungují vztahy ani firemní týmy.

Kristýna Mertlová (čtvrtá zleva) a Eva Poláchová (pátá zleva) na setkání s dobrovolníky

Kdy vám došlo, že už nestačí o krizi vztahů mladých lidí jen mluvit, ale je potřeba vytvořit konkrétní projekt?

KM: Ten moment přicházel postupně. Ve své každodenní praxi v Date2K vidím, jak se seznamování a vztahy mladých lidí mění, a totéž nám posledních pět let stále výrazněji ukazují i data z LoveReportu – roste počet lidí bez vztahových, ale i sexuálních zkušeností, klesá počet vztahů. Už před třemi lety jsem začala veřejně otevírat téma manosféry a nedobrovolného celibátu u mladých mužů a postupně jsem stále víc viděla narůstající polarizaci mezi mladými muži a ženami – dvě skupiny, které si přestávají rozumět a někdy proti sobě doslova stojí.

Hrála v tom roli i vaše vlastní zkušenost?

KM: Mám čtyři syny a svět vztahů, do kterého dospívají, mě upřímně děsí. V určité chvíli mi proto došlo, že už nestačí o problému mluvit, analyzovat ho a upozorňovat na něj. Pokud chci, aby svět, ve kterém budou jednou hledat své vztahy moje děti, vypadal jinak, musím se pokusit aktivně přispět k jeho změně. A právě z toho vznikla potřeba vytvořit konkrétní projekt.

EP: U mě to také nebyl jeden náhlý moment, spíš postupné skládání střípků. Zásadní pro mě byla zkušenost z pracovního prostředí, konkrétně z náborů. U některých kandidátů, a hlavně kandidátek, jsem viděla postoje, které jako by vztahy úplně vytěsňovaly ze života – jako by partnerství, blízkost nebo rodina byly něco, co člověka jen brzdí, komplikuje mu kariéru nebo je lepší se tomu pro jistotu vyhnout.

Co vás na tom znepokojilo nejvíc?

EP: V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud mladí lidé vstupují do dospělosti s pocitem, že vztahy jsou spíš riziko než zdroj opory a radosti, nestačí o tom jen diskutovat mezi dospělými. Je potřeba začít dřív, praktičtěji a s respektem k jejich realitě. Škola komunikování je pro mě pokus dát mladým lidem nástroje, aby vztahy nevnímali jako něco, čeho se mají bát, ale jako dovednost, kterou se mohou učit a rozvíjet.

Kristýno, co se podle vás v seznamování mladých lidí za poslední roky změnilo nejvíc?

KM: Vidím především rostoucí paradox: mladí lidé mají historicky nejvíc možností, jak se propojit, ale zároveň pro ně začíná být stále těžší vytvořit skutečný vztah. Přibývá mladých lidí bez zkušenosti s vážným vztahem, u části z nich dokonce bez jakékoli intimní zkušenosti. Zároveň se seznamování stále více přesouvá do online prostředí, ubývá přirozeného kontaktu a schopnosti zvládat odmítnutí, nejistotu nebo obyčejnou komunikaci tváří v tvář.

Za největší hrozbu označujete polarizaci mezi mladými muži a ženami. Proč?

KM: Místo aby se učili jeden druhému rozumět, stále častěji vyrůstají v úplně odlišných online světech, které jim vysvětlují, že problémem je vlastně to druhé pohlaví. A právě to podle mě může mít pro jejich budoucí vztahy obrovské důsledky.

Ve škole chceme děti připravit na kariéru. Umíme je ale připravit na vztahy??

Obě: Myslíme si, že vztahová výchova by měla být přirozenou součástí škol, stejně jako učíme děti finanční gramotnost, bezpečnost na internetu nebo základy občanského života. Vztahy a komunikace nejsou něco, co se člověk automaticky naučí jen tím, že vyrůstá mezi lidmi. Jsou to dovednosti, které se dají rozvíjet, trénovat a kultivovat.

A nestačí problémy řešit teprve, až se objeví konflikt?

Obě: Požár také neřešíme až ve chvíli, kdy hoří. Hasicí přístroje, únikové cesty i základní pravidla prevence připravujeme dlouho dopředu. K problémům v komunikaci a vztazích bychom měli přistupovat stejně zodpovědně: nečekat, až se objeví konflikt, šikana, osamělost nebo toxické vzorce chování, ale dávat mladým lidem nástroje dřív. Škola je pro to ideální prostředí, protože zasáhne všechny děti, nejen ty, které už mají problém.

Kdybyste mohly teenagerům předat tři dovednosti do života, které by to byly?

Obě: Za nás jsou to odvaha, komunikace a odpovědnost. A vlastně nejen pro vztahy, ale pro život obecně.

Proč právě odvaha?

Obě: Bez ní se neposouváme. Musíme se odvážit oslovit člověka, který se nám líbí, ale stejně tak říct svůj názor, přihlásit se o příležitost, změnit práci, udělat chybu nebo riskovat, že uslyšíme „ne“. Strach z odmítnutí nás totiž nebrzdí jen ve vztazích.

Komunikace se jako další klíčová dovednost nabízí. Co se ale dnes mladí lidé potřebují konkrétně naučit?

Obě: Schopnost mluvit s lidmi, naslouchat jim, říct jasně, co potřebuji, a zároveň zvládnout nesouhlas nebo konflikt. To je podle nás jedna z nejdůležitějších kompetencí pro partnerství, přátelství i pracovní život.

Třetí je odpovědnost. Co si pod tím představujete?

Obě: Odpovědnost za svoje rozhodnutí, chování a nakonec i za život, který si vytvářím. Je jednoduché hledat příčinu u partnera, rodičů, šéfa nebo společnosti. Mnohem těžší je položit si otázku: Co můžu ovlivnit já a co pro to skutečně dělám?

Jak přesvědčíte teenagera, že dvě hodiny o vztazích nejsou další nudná školní přednáška?

Obě: Především jdeme jako první s kůží na trh. Sdílíme vlastní zkušenosti, chyby i situace, ve kterých jsme sami neměli jasno, a zveme mladé lidi, aby se na svět na chvíli podívali naší optikou. Nechceme jim ale předkládat jediný „správný“ návod na vztahy ani jim vnucovat konkrétní hodnoty nebo světonázor. Spíš společně rozkrýváme, jak určité chování funguje a jaké může mít důsledky. Naším cílem není říct jim, co si mají myslet, ale dát jim dostatek souvislostí, zkušeností a praktických situací, aby si dokázali vytvořit vlastní názor.

V osnovách máte téma „Nefunkční vztahy = příšerný život“. Není to na školáky trochu drsná rétorika?

Obě: Je to záměrně trochu provokativní formulace, protože chceme mladé lidi přimět k přemýšlení. Pravda někdy bývá nepříjemná, ale to neznamená, že bychom před ní měli zavírat oči nebo ji zjemňovat natolik, až ztratí svůj význam. Vztahy – partnerské, rodinné, přátelské i pracovní – zásadním způsobem ovlivňují kvalitu našeho života. A stejně jako jim říkáme, že má smysl investovat do vzdělání nebo budoucí kariéry, chceme ukázat, že stejně důležité je naučit se vytvářet zdravé vztahy.

Pilotní programy už proběhly v Praze a na Gymnáziu Hustopeče. Co vám zpětná vazba od studentů ukázala?

Obě: Ukázalo se nám především, že mladí lidé mají o vztazích a komunikaci mnohem větší potřebu mluvit, než si možná dospělí myslí. V době, kdy veřejný prostor zaplňují debaty o AI, automatizaci a o tom, kde všude může být člověk nahrazen technologií, jim nabízíme trochu jinou perspektivu: kvalitní lidské vztahy zůstávají nenahraditelné – v partnerství, přátelství i jednou v pracovním životě.

Takže je v tom i nějaká naděje?

Obě: Nechceme mladým lidem předávat další pesimistický obraz jejich generace. Naopak ukazujeme, že vztahové a komunikační dovednosti se dají učit a rozvíjet a že má smysl do nich investovat.

Který moment vás doposud osobně přesvědčil, že tohle má smysl?

KM: U mě to paradoxně nebylo přímo během pilotního programu, ale po jedné z mých přednášek na vysoké škole. Na konci přišla otázka, co vlastně můžeme udělat pro to, aby se současná krize vztahů začala měnit. Zmínila jsem, že připravujeme tento projekt a hledáme dobrovolníky, kteří by se chtěli zapojit. A pak za mnou začaly chodit desítky lidí. Někdo nabízel kontakt na školu, kde učí, jiný své zkušenosti ze školství, další vyprávěl příběh vlastního dítěte, které se ztrácí ve světě online seznamování a sociálních sítí. A jiní jednoduše říkali: „Chci se přidat. Jak můžu pomoct?“ Právě ta spontánnost a síla jejich reakcí mě zasáhla nejvíc. Uvědomila jsem si, že ten problém nevnímám jen já – že ho kolem sebe vidí rodiče, učitelé i samotní mladí lidé a hledají způsob, jak s ním něco dělat. Tehdy jsem si definitivně řekla: Ano, přesně tohle je cesta, která má smysl.

EP: Za mě byly velmi silným momentem některé věty, které jsme slyšely právě od odborníků při konzultacích projektu. Některé formulace pro mě byly alarmující. Například představa, že otázky vztahů vlastně do školního prostředí nepatří, nebo že pokud se mluví o vztazích, automaticky se tím otevírá téma zakládání rodiny, které do univerzálního školního programu nepatří.

Co vám to ukázalo?

EP: Právě to, jak citlivé a zároveň důležité to téma je. Pokud má projekt ve školách fungovat, musí být opravdu dobře zasazený do školního systému: do prevence, spolupráce se školním metodikem prevence a dialogu s pedagogy. Musíme aktivně vytvářet bezpečný prostor, ve kterém se o vztazích dá mluvit věcně, citlivě a bez moralizování.

Jak zapojujete pedagogy, kteří jsou často přetížení?

Obě: Pokud školy v programu vidí skutečný smysl a přínos pro své studenty, prostor si pro něj navzdory velkému vytížení dokážou najít. Zároveň nechceme přicházet s hotovým konceptem „zvenčí“ a školám pouze říkat, co mají dělat. Právě zpětná vazba a průběžný dialog s pedagogy jsou pro nás zásadní. Oni své studenty znají, vědí, jaká témata v konkrétní škole rezonují a s čím se mladí lidé skutečně potýkají.

A jak chcete přesvědčit rodiče, kteří nechtějí, aby jim cizí lidé mluvili do výchovy?

Obě: Klíčové je vysvětlit, že rodičům nechceme mluvit do výchovy ani dětem předkládat nějaký „správný“ světonázor. Učíme dovednosti, které jsou užitečné prakticky bez ohledu na hodnotové nebo výchovné nastavení rodiny. Umět lépe komunikovat, naslouchat, zvládat konflikt, odmítnutí nebo převzít odpovědnost za vlastní chování není v rozporu téměř s žádným přesvědčením.

Takže vaše role je jaká?

Obě: Naším cílem není rodiče nahrazovat, ale být jejich partnerem v oblasti, která je pro dnešní mladou generaci čím dál složitější.

Součástí projektu má být také online komunita na Discordu. Není problematické využívat další digitální platformu k tomu, abyste mladé lidi učili kvalitnějším vztahům?

Obě: Na první pohled to může působit paradoxně, ale digitální prostředí samo o sobě není nepřítel. Je to svět, ve kterém se mladá generace přirozeně pohybuje, a Discord je z naší strany krok směrem k ní. Nemůžeme očekávat, že po jedné přednášce ve škole s námi studenti začnou chodit na akce nebo se okamžitě aktivně zapojí do komunity. Potřebujeme vytvořit přirozený mezikrok – prostor, kde s nimi můžeme zůstat v kontaktu, pokračovat v tématech otevřených ve třídě a postupně je motivovat i k aktivitám v reálném světě.

Takže nechcete mladé lidi dostat z online světa, ale využít ho jinak?

Obě: Přesně. Nechceme mladé lidi dostat z online světa tím, že jim ho zakážeme. Chceme je potkat tam, kde už jsou, a ukázat jim, že digitální prostředí může být i mostem ke kvalitnějším vztahům offline.

Dnes máte 15 dobrovolníků a působíte v šesti krajích. Pro příští školní rok chcete oslovit 100 škol. Jak chcete přesvědčit ředitele, kteří už dostávají desítky nabídek?

Obě: Proto se nesnažíme ředitelům jen poslat další e-mail s nabídkou „přednášky“. Nejlépe nám funguje něco mnohem přirozenějšího – dobrá zkušenost a osobní doporučení. Ukazujeme konkrétní zpětnou vazbu studentů a pedagogů ze škol, kde už program proběhl, a velmi často se k dalším školám dostáváme právě přes učitele, kteří nás doporučí svým kolegům. Náš nejlepší „otvírák dveří“ je tedy vlastně velmi jednoduchý: když za nás nemluví marketing, ale zkušenost jiné školy.

Škola komunikování vzniká jako neziskový projekt postavený hlavně na dobrovolnících. Jak chcete zajistit jeho financování?

EP: Škola komunikování stojí především na energii lidí, kteří tomu věří a dávají do projektu svůj čas, zkušenosti a nadšení. To je pro nás obrovská hodnota a bez dobrovolníků by projekt vůbec nemohl vzniknout. Zároveň ale nechceme předstírat, že dobrovolnický projekt je úplně bez nákladů. Pokud mají lektoři jezdit do škol po celé republice, potřebujeme pokrýt alespoň základní věci: cestovné, materiály, přípravu metodiky, koordinaci škol, komunikaci s dobrovolníky a postupně i odborné zázemí. Proto hledáme partnery a podporovatele různých velikostí. I malá částka může znamenat, že se program dostane k dalším studentům. Pro nás je důležité, aby podpora nebyla vnímána jen jako sponzoring, ale jako spoluúčast na prevenci a na tom, aby se mladí lidé učili dovednosti, které se jim budou hodit celý život.

Když se podíváte tři až pět let dopředu, kam Škola komunikování směřuje?

Obě: Naším snem je, aby Škola komunikování postupně fungovala v lokálních, do určité míry samostatných komunitách napříč Českem. Aby nestála jen na několika lidech, kteří objíždějí republiku, ale aby v jednotlivých regionech vznikali lidé a týmy, kteří dokážou její principy přenášet dál a reagovat na potřeby místních škol a mladých lidí. Školy jsou pro nás důležitým místem, kde mladé lidi můžeme oslovit, ale nechceme zůstat jen ve třídách. Pokud se nám kolem projektu podaří postupně vybudovat bezpečnou komunitu mladých lidí, kteří na sobě chtějí pracovat, rozvíjet své komunikační a vztahové dovednosti a potkávat se i mimo online svět, bude to vlastně naplnění té dlouhodobé vize.