Alexandra Kala: Mezilidské vztahy jsou důležitější než kariéra

Přístup k podnikání, rovnováha mezi pracovním a osobním životem, kariérní periferie nebo investiční podpora nápadů z akademické sféry. Nejen to byla témata rozhovoru s Alexandrou Kala, zakladatelkou společnosti Profimed. Během druhého Letního drinku projektu #FinŽeny jej vedl Jaroslav Kramer.

O kariérní cestě se dá hovořit velmi dlouze a květnatě. Kdybyste tu svou měla popsat jedním slovem, jaké slovo by to bylo a proč?

Asi nadšení. Já se vždy do všeho vrhnu energicky. Jsou dva přístupy – buď uděláte byznys plán a připravíte varianty A, B, C, best case, worst case atd., nebo prostě cítíte příležitost a jdete do toho. Když vidíte díru na trhu, byznys plán ani nepostavíte, protože nemáte k dispozici srovnání, na němž by se plán dal validovat.

To je nastavení typické pro podnikání. Dá se s takovou povahou uspět v korporátních strukturách?

Já bych korporát nepřežila. Dokonce už na gymnáziu jsem věděla, že bych nepřežila ani vysokou školu. Prospěch jsem měla dobrý, ale ta rigidnost a pravidla vzdělávacího systému mi neseděly. Chodila jsem na matematické gymnázium, a když mi spočítali zameškané hodiny, musela jsem dělat rozdílové zkoušky, abych mohla jít k maturitě. Maturovala jsem se samými jedničkami, ale dali mi to „sežrat“. Pak už jsem studovat nechtěla. Teď paradoxně zase studuji, ale více ve vlastní režii.

Dá se říci, že tato zkušenost vám přináší jiný pohled na úspěch, než mají lidé, kteří jdou po nalinkované cestě střední – vysoká – korporát?

Z mého pohledu se úspěch neměří kariérním růstem nebo množstvím vydělaných peněz, ale tím, jakou stopu zanecháte. V mém případě třeba tak, že se lidem díky našim produktům lépe čistí zuby (smích). Ale třeba s Nadačním fondem Žárovky pomáháme i vědcům. Vytahujeme s nimi ze šuplíků jejich nápady, které neměli odvahu přeměnit v byznys, a zkoušíme to s nimi my.

Považujete sebe samu za úspěšnou ženu?

Spíš se považuji za úspěšnou manželku. Dělám toho strašně moc, mám osmiletého kluka a třicet let jednoho partnera, který si mě dokonce vzal za ženu a dokáže se mnou vydržet. Takže úspěšná jsem asi ve vyjednávání a toleranci, které jsou pro udržení vztahu důležité na obou stranách. Že právě toto je úspěch, vidím kolem sebe často. Mám plno stejně starých kamarádek, které se věnovaly kariéře a nemají ani partnera, ani rodinu. Udržet lidské vztahy je to nejdůležitější a nejcennější.

Jaké bylo vaše nejzásadnější profesní rozhodnutí?

Těžko se vybírá, protože zásadní rozhodnutí dělám každou chvíli. Velké rozhodnutí bylo expandovat mimo Česko. Začali jsme opatrně na Slovensku, o kterém jsme si mysleli, že je takovým malým Českem, což není tak docela pravda. Pokračovali jsme do Maďarska, což se dá přirovnat expanzi na Mars. A pak přišlo Polsko, které nám ukázalo, jak funguje velký národ a jeho přirozený protekcionismus. Otevřeli jsme ve Varšavě a moc se nám nevedlo. Vypadalo to, že abychom uspěli, museli bychom se stát polskou firmou, jinak pro nás nebudou pracovat kvalitní manažeři. Říkala jsem si, že to buď zavřu a odepíšeme hodně peněz, nebo to zkusíme jinak, disruptivně. Prostudovala jsem všechna možná data a rozhodla se přemístit zastoupení do Katowic, kde se na Čechy hledí jinak. A vyšlo to.

Říkáte, se před těžkými rozhodnutími stojíte často. Jak odfiltrovat to břemeno odpovědnosti, které může na člověka silně doléhat a třeba i neblaze ovlivnit rozhodnutí?

Moje babička říkala „co tě nezabije, to tě posílí“ a já si říkám „sup je trpělivý pták“. To znamená, že je dobré si počkat na správnou chvíli. Snažím se přistupovat k tomu s nadhledem, dívat se shora a nenechat se unášet emocemi. A když je mám, jdu raději sportovat, abych je ventilovala jinak.

Byl tento váš mindset také u zrodu Nadačního fondu Žárovky?

Ten vznikl jako následek původní talk-show, kterou pořádal Pavel Přikryl z Opera, kde se mladí startupisté střetávali se zasloužilými byznysmeny. Když jsem to sledovala, fascinovalo mě, kolik skvělých, nadaných mladých lidí tu máme a nikdo jim nepomáhá, nikdo o nich neví. Takže jsme hledali nejvhodnější formu podpory a vznikl fond, do nějž je dnes zapojen ČEZ, Česká spořitelna, Mastercard a další velcí hráči.

Dělá vám problémy změnit názor?

Nedělá. V byznysu nemá smysl jít hlavou proti zdi.

A co názor na lidi?

Ani tam ne. I když spíš se to týká genderového vnímání. Ženy okolo mě říkaly, že je nějaký skleněný strop a že to s muži není jednoduché. Já jsem nic takového ve svém podnikání nepoznala, protože mi muži byli spíš nápomocní. Pak jsem ale vstoupila do jedné platformy a tam se setkala s jednáním, z nějž jsem pochopila, o čem je řeč.

Jste ten typ, kterého taková situace nakopne?

To ani ne. Jsem spíš maratonec. Baví mě mít zadání a běžet, ne sedět a kecat.

Dnes je velkým tématem work-life balance. Jak si nastavit hranice, abyste se oběma oblastem věnovala plnohodnotně a bavilo vás to?

Dlouho jsem byla mikromanažerkou. Potřebovala jsem všechno vidět, slyšet, všemu rozumět a vše řídit. Když jsem otěhotněla, bylo mi jasné, že takhle to nepůjde. Pochopila jsem, že musím překonat sama sebe a oddělit se od firmy, předat odpovědnost manažerům a stát se, řekněme, mentorkou. Dnes z nich je tým samostatných lídrů, kteří mě využívají jako konzultantku. Předávám jim své know-how, ale do práce jim moc nemluvím.

Jste také jednou ze zakladatelek investičního fondu Spinoffy, který rovněž pomáhá uvádět v život výsledky akademického výzkumu. Proč jste se rozhodla při svém vytížení vstoupit ještě do investičních vod?

Protože jsem se hodně ponořila do světa vědy a dost si mě to získalo. Poznala jsem, kde jsou bariéry, a rozhodla se vědecké komunitě pomoci. Nikdo to tu moc nedělá, protože současné venture capital fondy spíš střílí naslepo. My k vědcům přicházíme ve fázi, kdy ani startup neexistuje, a děláme s nimi validaci byznysového nápadu. Hodnotíme možnosti komercializace produktu, ale díváme se i na tým. Když je třeba osm zakladatelů, je pravděpodobné, že se rozhádají. Takže se snažíme poradit i v tomto. Osvěta je vůbec důležitá, protože v tomto oboru se pohybuje i dost investičních predátorů, kteří vědcům naslibují modré z nebe za 30procentní podíl a pak nic nedodají. Takže projekt, do kterého šla spousta práce a energie, se takto stane prakticky neinvestovatelným.

Co by se mělo stát, abyste si řekla, že tato investice – intelektuální, časová a finanční – stála za to?

Jsme fond, takže musíme vydělat peníze našim investorům. To je základ. Na projekty se díváme hodně kriticky, abychom nešli do velkého rizika. Především ale vidíme obrovský potenciál a věříme, že z Česka mohou vystartovat hvězdné projekty. Vezměte si úspěch profesora Holého. Ani on se svými objevy by ale neprorazil, kdyby mu nevěřili investoři.