Člověka nemá navždy definovat jeho největší životní selhání, říká Gabriela Slováková

Jak se z práce stává poslání? V čem se společnost mýlí při pohledu na lidi po výkonu trestu? Proč se z netradičního běhu stalo její „čtvrté dítě“ a co ji vedlo k napsání knihy rozhovorů, které si nikde jinde nepřečtete? Nejen o tom hovoří pro blog projektu FinŽeny ředitelka Probační a mediační služby Gabriela Slováková, která byla jednou z panelistek na vůbec prvním regionálním setkání komunity #FinŽeny, jež se konalo letos v Brně.

Svou profesní kariéru jste do velké míry zasvětila vězeňství. Co vás nasměrovalo právě do této oblasti?

Byla to spíše náhoda. Z osobních důvodů jsem se přesouvala z rodného Brna na Zlínsko a hledala novou práci. Tehdy se naskytla možnost využít svého vzdělání, oddechnout si od práce manažerky hotelu a chvíli se věnovat profesnímu rozvoji ve vězeňství. Chtěla jsem to na chvíli zkusit a pak třeba začít pracovat v lázeňském městě Luhačovice. Osud tomu tak chtěl, že mě téma vězeňství chytilo a už nepustilo. Moje máma pracovala ve vězeňství větší část profesního života a já jsem k tomu měla spíše respekt. Rozhodně mě nenapadlo, že půjdu v jejích stopách. Nakonec jsem v oboru už přes 20 let a do Luhačovic jezdím maximálně na wellness. 

Mimo jiné jste vedla ženskou věznici ve Světlé nad Sázavou, poté mužskou věznici v Kuřimi, teď jste ředitelkou Probační a mediační služby. Která z těch pozic byla nejnáročnější?

Každá byla jiná a všechny skvělé. V ženské věznici jsem začínala, byla jsem tam téměř 10 let a nechala tam kus duše. Ženy a děti odsouzených jsou mé celoživotní profesní téma. Ženy ve vězení, ale i po výkonu trestu jsou samostatná disciplína. Jiný mindset, podněty k páchání trestné činnosti, traumata, frustrace, závislosti nejen na návykových látkách, ale i toxických partnerech. Muži jsou tvrďáci, na první pohled je ta práce přehlednější a jednodušší, na ten druhý ale ne. Také byli malí kluci a život se s nimi často nemazlil. Nastartovat změny a hledat v lidech potenciál a to „lepší já“ je obecně velmi těžké, i když mi to celoživotně dává smysl a nejlépe to ochrání společnost. 

V Probační a mediační službě jsem jak ryba ve vodě, pracujeme se stejnými lidmi – ženami i muži, dokonce i s dětmi mladšími 15 let, ale všichni jsou na svobodě. Klientský přístup a hledání cesty ke zlepšení situace pro všechny mám v krvi a celá Probačka takhle funguje. Velký díl práce je pomoc obětem trestných činů, minimalizace dopadů trestné činnosti. Často dospějeme i k mediaci – což je postup, kdy nejlépe pomůžeme všem, na které trestný čin dopadl, vyrovnat se co nejlépe se situací. Nejde to vždy, ale tam, kde se to podaří, je to malý zázrak. Ošetřená oběť, její okolí, vzájemné pochopení, někdy i odpuštění, zbavení se strachu… prostě cesta ven a rozhodně i uvědomění pachatele, což je dobrý základ pro změnu. Moje srdce teď bije pro Probačku.

Která z vašich kariérních etap vás nejvíce naplňovala?

Rozhodně všechny. Vždycky, když se do něčeho pustím, tak s vášní, přesvědčením o hlubokém smyslu a vidinou pozitivních změn. Teď momentálně mě maximálně naplňuje vedení Probační a mediační služby, založila jsem také neziskový projekt Yellow Ribbon, který se věnuje osvětě o této problematice. 

Kde vidíte největší problém českého vězeňství a výkonu trestu obecně?

Trest se nevykonává jen ve vězení, ale i na svobodě, to je teď moje hlavní parketa. Největší problém vidím v tom, že veřejnost nechápe, že potrestat a odvézt do vězení na druhý konec republiky nestačí. Je potřeba síťovat služby, podat pomocnou ruku. Odsouzený člověk má zpravidla závažný problém, který začal o mnoho dříve, než se do vězení dostal. Chybí primární prevence, péče o děti a mladistvé ještě předtím, než to špatně dopadne. Většina lidí ve vězení či v péči Probační a mediační služby řeší obrovské dluhy, často chybí elementární finanční gramotnost. Další velký problém je dlouhodobé užívání návykových látek, psychické problémy, absence pracovních návyků… Kdyby se problém chytil včas, nemusel by se člověk propadnout tak hluboko. Stojí to moc peněz a cesta ven je složitá. Musí řešit problémy, hledá práci, bydlení, pomoc. Ale veřejnost žije představou, že si člověk s trestní minulostí poradí sám. Že s tolika problémy najednou, začne žít zdravě a „slušně“. Mnoho lidí také pochází z různých problematických komunit, špatného zázemí, z nedobrého rodinného nastavení… Sami se z bludného kruhu neumí dostat. V nějaké fázi udělali hodně špatný krok a někdo jim musí pomoci se naučit žít jinak. Bez toho se situace opakuje neustále dokola. Špatný čin by neměl definovat zbytek života, to nikomu nepomůže, ba naopak. Zajeté vzorce se těžko mění i nám, kteří jsme ve vězení nebyli. Takže prevence je správná a nejlepší cesta. A pokud selže, tak pomocná ruka a hodně úsilí za hodně peněz, aby se z toho člověk dostal. I s vědomím, že se to nepovede poprvé, někdy ani potřetí. V tom jsou skvělí lidé z Probačky. Hledáme cestu, jak najít to dobré, na čem s klienty můžeme společně stavět nový směr. 

Máte tři děti a k tomu jste si pořídila, jak sama říkáte, dítě čtvrté – Yellow Ribbon Run. Co vás přivedlo k tomu, že zrovna běh může lidem po výkonu trestu pomoci k návratu do společnosti?

Mám pětiletá dvojčata – holčičky a čtrnáctiletého syna. Když jsem pracovala ve Světlé nad Sázavou, bylo tam oddělení pro matky s dětmi. Vždycky jsem myslela na to, že odsouzení mají děti, které potřebují mít zdravou mámu i tátu. Že je třeba dělat vše pro to, aby se cesta těchto dětí, ale vlastně jakéhokoli dítěte, ubírala jiným směrem. Působím jako mezinárodní expertka a na kongresu v Singapuru jsem viděla osvětový projekt mimo jiné spojený s během, kde veřejnost dává lidem po výkonu trestu najevo, že o ně stojí a pomůže jim postavit se na nohy. Že tím nejlépe ochrání systém i potenciální oběti před trestnou činností. A to jsem prostě musela přivézt do České republiky. Bohužel, ani po více jak 10 letech zde osvěta tolik nezafungovala, musím se snažit víc a najít partnery, kteří mi pomůžou toto téma otvírat a vidět věci v souvislostech. Pro fundraising je to velmi „nesexy“ téma, ale třeba se najde někdo odvážný, kdo by chtěl podpořit větší povědomí o druhých šancích. Nyní se zaměřujeme na děti a mladistvé, kteří jsou na začátku cesty. Buď ji s naší pomocí a podporou zvládnou, i když provedli něco špatného, nebo se budou propadat na dno. Moc mi na tom záleží. 

Proč je to pro vás Yellow Ribbon Run tak osobní?

Dává mi smysl se na člověka dívat nejen podle jeho největší chyby, ale také podle toho, co může udělat potom. Běh je v tomhle nádherně jednoduchý. Na startovní čáře jsme si všichni rovni, nezáleží na tom, odkud člověk přichází, co má za sebou nebo jakou nálepku mu společnost přisoudila. Důležité je, že se rozhodl udělat další krok. Přesně to jsem v Yellow Ribbon Run našla. A určitě to symbolicky dělám i pro své děti.

Není to jen běh, ale způsob, jak lidi přirozeně spojit a vytvořit prostor pro setkání, ve kterém se můžeme dívat jeden na druhého bez předsudků. Člověk, který si odpykal trest, potřebuje stejně jako každý z nás pocit, že někam patří a že má smysl začít znovu. A přiznávám, že když jsem se do Yellow Ribbon pustila, vůbec jsem netušila, že z něj jednou bude moje „čtvrté dítě“. Dnes už ho tak opravdu vnímám, roste, mění se, někdy mě pořádně potrápí, ale hlavně mi dává velký smysl.

Běh má desetiletou tradici, ten první se uskutečnil v roce 2016. Jak náročné bylo takovou akci v Česku uvést v život?

Bylo to náročné, protože jsme tehdy nepřinášeli jen nový běžecký závod, ale otevírali jsme téma, o kterém se v Česku příliš nemluvilo. Lidé po výkonu trestu byli vnímáni především skrze svou minulost a představa, že by měli společně běžet s veřejností, byla pro mnohé nová. Nejdřív jsme proto museli vysvětlovat, proč to celé děláme a co tím chceme říct. Získat první partnery, běžce i lidi z vězeňského prostředí nebylo samozřejmé. Hodně pomohla osobní setkání a postupně také samotná zkušenost z běhu. Když pak člověk viděl na jednom místě běžet vězně, zaměstnance věznic, státní úředníky, firmy, neziskovky i rodiny s dětmi, najednou nebylo potřeba nic složitě vysvětlovat. A právě to je podle mě síla Yellow Ribbonu dodnes. Začali jsme během, ale postupně z něj vyrostla komunita lidí, kteří věří, že člověka nemá navždy definovat jeho největší životní selhání.

Můžete přiblížit genezi, kterou má po dekádě běh za sebou?

Yellow Ribbon ušel za deset let velký kus cesty. Na začátku nám s realizací pomohlo Business Leaders Forum, později se běh stal součástí O2 Pražské štafety RunCzech. V šestém ročníku přišel covid a s ním první virtuální běh. Ten se překvapivě nejvíc uchytil ve věznicích, kde dnes běhají stovky lidí. Na pražské akci by takové počty samozřejmě nebyly možné.Od sedmého ročníku mají naše běhy vždy konkrétní téma a postupně jsme se osamostatnili. Z Aktivního lesoparku Řepy jsme se přesunuli do Obory Hvězda, kde v roce 2027 poběžíme už potřetí, při dvanáctém ročníku. Dnes už Yellow Ribbon není jen běh, ale největší komunita v Česku zaměřená na lidi s trestní minulostí a jejich návrat do společnosti.

Pokračovat budeme v tématu dětí a mladistvých, kteří udělali chybu. Tentokrát se chceme ptát, co dělat, když mladý člověk spáchá trestný čin – jak může reagovat on sám, ale také rodiče, škola a jeho okolí. Protože právě tehdy může být rozhodující, jestli dostane nálepku, nebo pomoc najít cestu dál.

Kam byste tuto iniciativu chtěla rozvíjet dál?

Přála bych si, aby se Yellow Ribbon stal dlouhodobě samostatnou a udržitelnou iniciativou, která nebude závislá jen na jednotlivých projektech nebo krátkodobých grantech. Hledáme proto další stabilní partnery, kteří pochopí, že podpora lidí s trestní minulostí není jen sociální téma, ale také otázka prevence a bezpečí celé společnosti. Čím lépe se člověk po výkonu trestu dokáže vrátit do běžného života, najít práci, bydlení a znovu navázat vztahy, tím menší je riziko, že se do vězení vrátí. A právě na tom bych chtěla Yellow Ribbon dál stavět – na spolupráci firem, státu, neziskového sektoru a veřejnosti.

Veřejnému povědomí o problematice, jíž se věnujete, jste pomohla i další cestou – vydala jste knihu rozhovorů s ženami ve výkonu trestu, i těmi, které jej už mají za sebou. Jak se zrodil tento nápad?

Ten nápad vlastně vyrostl z mé dlouhodobé práce a setkávání s lidmi, kteří mají zkušenost s vězením. Čím víc jejich příběhů jsem slyšela, tím víc jsem si uvědomovala, jak snadno člověka vnímáme jen skrze jeho trest. Za každým „odsouzeným“ nebo „kriminálnicí“ je ale konkrétní člověk, jeho život, vztahy, chyby, někdy velmi těžké dětství a také možnost něco změnit. Chtěla jsem proto dát prostor samotným ženám, aby mohly svůj příběh vyprávět vlastními slovy. Ne proto, abych jejich činy omlouvala, ale abychom lépe rozuměli tomu, co k nim vedlo a co se děje potom. Protože právě to „potom“ je pro mě nejdůležitější, jestli člověk dostane šanci začít znovu a co mu na té cestě pomůže.

Kniha tak pro mě není jen o vězení. Je především o lidech, jejich chybách, odpovědnosti a možnosti změny. Jmenuje se Kriminálnice a moc by mě potěšilo, kdyby mi ji někdo pomohl rozšířit do škol a mezi teenagery. Měli by ty příběhy znát, třeba by to některým zabránilo vydat se na špatnou cestu, ze které leckdy není návratu. 

Máte dlouhodobou zkušenost, nicméně dozvěděla jste se při psaní knížky něco, co vás samotnou překvapilo?

Překvapilo mě možná právě to, jak moc se jednotlivé příběhy liší a přitom mají některé věci společné. Znovu a znovu se v nich objevovalo, jak velkou roli hrály vztahy, rodina a prostředí, ve kterém ženy vyrůstaly. A také jak snadno se člověk může dostat do situace, ze které už potom neumí sám najít cestu ven.

Silně na mě působilo i to, jak rozdílně ženy vnímají vlastní odpovědnost. Některé se dlouho brání přiznat si, že udělaly chybu, jiné ji naopak vezmou velmi otevřeně na sebe, a právě tím začnou svůj život měnit. A možná nejvíc mě znovu utvrdilo, jak důležité je, co se děje potom. Samotným trestem příběh nekončí. Teprve po návratu člověk zjistí, jestli má kam jít, kdo mu věří a jestli dostane příležitost ukázat, že se opravdu změnil.

Kdybyste mě chtěla přesvědčit, ať si vaši knihu přečtu, co byste mi řekla?

Řekla bych: Přečtěte si ji, pokud chcete na chvíli odložit všechny nálepky a podívat se na ženy, které udělaly chyby, jako na lidi. Ty příběhy nejsou vždycky příjemné a rozhodně nejsou všechny omluvitelné. Ale jsou opravdové. Možná vás některý z nich naštve, jiný překvapí a u dalšího si řeknete: Tohle se přece může stát i někomu, koho znám. A možná si po dočtení položíte otázku, kterou si kladu i já: Co potřebujeme udělat jako společnost, aby člověk po chybě dokázal opravdu začít znovu? A pokud máte děti v problémovém věku, kupte jim knihu pod stromeček.

Máte nějaké další náměty, jak sblížit odsouzené se společností, která je vyloučila ze svého středu a bohužel to často nebývá jen po dobu výkonu trestu?

Myslím, že nejvíc pomáhají obyčejná setkání. Dokud člověk zná „odsouzeného“ jen jako anonymní kategorii, snadno si k němu vytvoří předsudek. Když ale vedle něj běží závod, pracuje, povídá si u kávy nebo pozná jeho příběh, najednou vidí především člověka. Proto bych chtěla Yellow Ribbon dál rozvíjet právě tímto směrem – propojovat lidi s trestní minulostí s firmami, školami, komunitami a veřejností. Důležitá je také práce s dětmi a mladými lidmi, protože předsudky se často učíme od okolí. A přála bych si, aby se víc mluvilo i o tom, co se děje po návratu z vězení. Člověk může svůj trest odpykat, ale společenský trest někdy pokračuje dál. Pokud chceme bezpečnější společnost, potřebujeme lidem umožnit skutečný návrat do ní, ne je navždy držet venku.

A úplně nejlepší je přijít si to zažít na vlastní kůži. Zveme všechny 10. června 2027 do Obory Hvězda v Praze na 12. Yellow Ribbon Run. Tam člověk pochopí nejlépe, o čem akce opravdu je. A pak se s námi třeba pustí do spolupráce, která rozhodně dělá svět lepším.

Gabriela Slováková 

Je ředitelkou Probační a mediační služby, odbornicí na vězeňství a restorativní justici. Zároveň je iniciátorkou českého a evropského Yellow Ribbon Run, který již 11 let pomáhá bořit předsudky vůči lidem s trestní minulostí a podporuje jejich návrat do společnosti. V roce 2026 získala ocenění Women Changing the World a vydala knihu Kriminálnice, která přibližuje příběhy žen se zkušeností s vězením a jejich cestu k novému začátku.