Irena Rohlová: Bez autenticity manažer nezíská důvěru. Mistr je ten, kdo se učí z chyb

Irena Rohlová stojí jako ředitelka úseku bankopojištění a řízení klientské zkušenosti ve společnosti Kooperativa mezi dvěma zcela rozdílnými světy, které však díky jejímu vedení tvoří harmonický celek. Má na starosti tým, který zajišťuje distribuci pojistných produktů skrze banku, konkrétně Českou spořitelnu, která je strategickým partnerem Kooperativy. Dlouhodobě se věnuje také zákaznické zkušenosti a práci s klientskou zpětnou vazbou považuje za klíč k modernímu pojišťovnictví. „Náladu mi spolehlivě zkazí, když zjistím, že někomu nejde o společný výsledek, ale jen o vlastní skóre. Týmový duch je pro mě základ – bez něj možná vyhrajete jeden zápas, ale nikdy celou sezónu,“ říká manažerka, která byla zařazena do aktuální edice Síně slávy projektu #FinŽeny.

Jaké profesní a lidské kvality by měla mít vaše nástupkyně?

Měla by být člověk s energií a vnitřním zápalem – někdo, kdo dokáže inspirovat své okolí nejen tím, co říká, ale hlavně tím, jak jedná. Měla by být otevřená novým myšlenkám, férová v přístupu k lidem a nebojácná, pokud jde o výzvy. Věřím, že důležitá je i schopnost naslouchat, vytvářet důvěru a přirozeně kolem sebe budovat prostředí, kde se lidé cítí bezpečně a motivovaně. A v neposlední řadě by měla mít chuť se neustále učit.

Co vám během pracovního dne spolehlivě zkazí náladu?

Náladu mi spolehlivě zkazí, když zjistím, že někomu nejde o společný výsledek, ale jen o vlastní skóre. Týmový duch je pro mě základ – bez něj možná vyhrajete jeden zápas, ale nikdy celou sezónu. Důvěra a spolupráce jsou klíčové. A já jsem opravdu hrdá a vděčná za to, jak skvělý tým lidí v Kooperativě mám kolem sebe. 

Jakým předsudkům a stereotypům podle vás nyní ženy ve finančním světě čelí?

Myslím, že jedním z největších předsudků, kterým ženy ve finančním světě pořád čelí, je období mateřské a rodičovské. Často se automaticky předpokládá, že už nebudou tak výkonné, flexibilní nebo že budou často doma s nemocnými dětmi. Moje zkušenost je ale úplně jiná – ženy, které se vracejí do práce, bývají velmi loajální, spolehlivé a dokážou si nastavit podmínky tak, aby práci zvládaly skvěle i při péči o děti. Díky tomu si firmy udrží know-how, které by jinak mohly ztratit. Když se podaří najít nastavení, které vyhovuje oběma stranám, může to být opravdu win-win

Jakým způsobem obvykle dáváte podřízeným najevo svou nespokojenost?

Když nejsem s něčím spokojená, má to u mě většinou několik fází. První reakce může být trochu emotivní – jsem člověk, takže emoce občas přijdou, ale vždy se snažím jednat s respektem k lidem kolem sebe. V další fázi se snažím situaci uchopit konstruktivně – pochopit, co se stalo, proč k tomu došlo, a hlavně jak to můžeme společně vyřešit. Věřím, že otevřená a férová komunikace je klíčová. Nejde mi o to někoho 'nachytat' nebo kritizovat, ale spíš o to, abychom se společně domluvili, co příště udělat jinak nebo lépe. Když se podaří vytvořit prostředí, kde se lidé nebojí chyb, ale zároveň se z nich chtějí poučit, je to podle mě ta nejlepší cesta.

Musí se člověk manažerem narodit, nebo se to dá naučit?

Myslím, že určitý základ v sobě člověk mít musí – třeba přirozenou schopnost komunikace, empatii nebo schopnost vnímat lidi kolem sebe. To jsou věci, které se sice dají do určité míry rozvíjet, ale když tam úplně chybí, lidé to poznají. Autenticita je v roli manažera strašně důležitá – pokud ji nemáte, těžko si získáte důvěru týmu. Na druhou stranu, být dobrým manažerem je hlavně o neustálém učení. Každá situace, každý člověk, každá chyba vás něco naučí. Je to proces, který nikdy nekončí. A právě ta ochota se učit, reflektovat a přizpůsobovat se je podle mě mnohem důležitější než nějaký “vrozený talent“.

Jaký životní/kariérní moment nejvíce napomohl rozvoji vaší kariéry?

Pro mě byl zásadní moment, kdy jsem se rozhodla udělat radikální změnu v práci – v situaci, kdy jsem cítila, že už popírám samu sebe. Bylo to riskantní, bez záložního plánu, ale zároveň osvobozující. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám kolem sebe lidi, kteří mi věří, a kterým můžu věřit já. To mi dodalo obrovskou sílu a motivaci pustit se do nových věcí. A zpětně to vnímám jako jeden z nejdůležitějších kroků v mé kariéře.