Jana Zelinková: Lídr musí věřit lidem okolo sebe a nechat je dělat svou práci

Jana Zelinková není ve světě velkých čísel žádným nováčkem. Schopnost řídit složité finanční struktury potvrzovala celou svou kariéru v největších pojistných domech Evropy. Cenné zkušenosti začala sbírat v KPMG, následně v dresu skupin AXA i UNIQA, aby se v rámci velkého návratu kruh uzavřel tam, kde to všechno začalo – v Generali. Dnes Jana Zelinková z pozice CEO Generali penzijní společnosti odpovídá za péči o téměř milion klientů. „Snažím se stavět kolem sebe tým schopných lidí a nechat je dělat dobře svou práci. Tak prostě vždycky dosáhnete větších výsledků,“ říká ředitelka, která byla zařazena do aktuální edice Síně slávy projektu  #FinŽeny.

Jak by měla probíhat pracovní porada, aby byla efektivní a skutečně přínosná?

Je to o ohleduplnosti a zodpovědnosti. Každá schůzka musí mít jasný rámec, cíl a správné lidi. Když svolávám poradu mimo běžný okruh lidí, vždycky napíšu PROČ a CO od setkání očekávám. Nepíšu jen "Schůzka v 15:00", ale "Potřebujeme rozhodnout o XY, od vás čekám ABC." Kolegové tak mají možnost připravit se, případně pozvánku odmítnout. Jedna známá z jiné firmy mi nedávno řekla: „Sedím dvě hodiny na poradě a neřeknu ani slovo. Ale nemůžu říct, že tam nechci být. Svolal to šéf." Přesně tohle se ve svých týmech snažím eliminovat. 

Máte tip, jak hospodařit s energií pro zvládnutí těžkých pracovních dní?

Jsem introvert a vím o sobě, že mě setkání někdy vybíjejí víc než jiné lidi. Když jdou porady rychle za sebou po celý den, je to náročné. Po náročném dni pak většinou potřebuji klidný večer s rodinou, hlídám si tedy i počet večerů, kdy jsem mimo domov. Pracovní večery jsou samozřejmě i zábavné, ale nesmí se to přehánět. Naučila jsem se vyblokovat si čas jen pro sebe – ideálně půl hodinu dopoledne a odpoledne, když to nejde, tak alespoň 10 minut. A našla jsem si vlastní malé věci, které mi dobíjí energii. Zavřu se na chvíli s vlastními myšlenkami a hrnkem kávy, nebo naopak zajdu za kolegy a kolegyněmi do kuchyňky.

Jakou vlastnost považujete za nejdůležitější pro kariéru ve světě financí?

Podle mě žádná jedna nejdůležitější neexistuje, a je to vlastně dobrá zpráva. Ve financích je tolik rolí, že každý může stavět na svých silných stránkách. Já jsem analytická, miluji čísla a strukturu. Ale znám skvělé lidi, kteří v našem oboru budují velké kariéry na úplně jiném základu. Líbí se mi Gallupův rámec – každý talent má i svá slepá místa. Když ho přeženete, může vás to ubít. Člověk se s tím musí naučit pracovat. 

Musí se člověk manažerem narodit, nebo se to dá naučit?

Když člověk pracuje sám se sebou, může být dobrým manažerem každý. Druhá věc ještě je, jestli člověk chce být manažer. Mě baví práce s lidmi a organizace. A vidím v ní velký smysl, s týmem prostě vždycky uděláte víc. Měla jsem mentory, ale spoustu věcí jsem se učila za pochodu. Vždy jsem pozorovala, jak to dělají ostatní, a učila se z toho. V úplných začátcích jsem měla tendence k mikromanagementu, ale kouč mi rychle nastavil zrcadlo. Myslím, že přesun od manažera k lídrovi je o důvěře v lidi, ale i v sebe. Je pro mě důležité stavět kolem sebe tým schopných lidí a nechat je dělat dobře svou práci. A úplně nejdůležitější je udržet si pokorný přístup. Čím na vyšší pozici jdete, tím je to těžší. Chci, aby ke mně kolegové byli upřímní a byli mi schopni říct, že je něco blbost. Mám velkou radost, že u nás to tak funguje. 

Potýkala jste se někdy s impostor syndromem? Pokud ano, jak se vám povedlo se s ním vypořádat?

Bojuji s ním už dlouho, ale až nedávno jsem zjistila tento název. Pořád si říkám, jestli mám světu co říct. Někdy mě přepadnou myšlenky, jestli by to někdo na mé pozici nezvládal líp. Obrovskou oporou je mi partner. Dělá v našem oboru, má srovnání, ví přesně, o čem mluvím. Když mě přepadnou pochybnosti, řekne mi: „Co blbneš?" a vrátí mě zpět do reality. Vlastně mi pomáhá to, co je dnes kvůli sociálním sítím často problém. Srovnávání se s druhými, ale vědomé, nejen to povrchní na základě toho, co kdo o sobě napsal na Instagram nebo LinkedIn. Vidět, že všichni děláme chyby. Že nikdo není neomylný a všichni mají prostor pro zlepšení. A já se ten svůj snažím postupně zaplňovat. Je to soustavná a nekončící práce.

Jaký životní/kariérní moment nejvíce napomohl rozvoji vaší kariéry?

Nebyl jeden, byla to spíš série správných rozhodnutí v pravý čas. A štěstí na nabídky, které vždycky přišly v ten správný moment. Každá mi pomohla se někam posunout. A já jim zároveň vždy byla otevřená, i když to znamenalo krok do neznáma a nepohodlí. „Dělej víc, než umíš. Ale ne o tolik, aby tě to zabilo.“ - Tuto poučku jsem si zapsala do paměti už v mých začátcích v KPMG a vlastně dobře definuje celou mou kariérní cestu. Každá nabídka na novou pozici znamenala větší zodpovědnost, učení se novým věcem. Ráda se učím, mám to tak celý život. Nikdy jsem se nehnala za každou novou příležitostí, spíš jsem věřila tomu, že ten správný moment i nabídka přijdou. A často přišly – od skvělých lidí, se kterými byla radost spolupracovat. Měla jsem velké štěstí na šéfy i kolegy, kteří mě inspirovali a posouvali dál. Každé období s nimi mě něco naučilo a otevíralo mi další dveře. Takhle postupně růst mi dává smysl a zároveň mě to pořád baví.