Klára Escobar na Letním drinku #FinŽen: Dobré projekty vám investovanou energii vrátí

„Zažila jsem práci a prostředí, které mě zcela vysály. Nejde přitom o nasazení, protože intenzivní práce na smysluplném úkolu s podobně naladěnými lidmi vás spíše dobije,“ říká ředitelka HR a členka dozorčí rady MONETA Money Bank Klára Escobar v rozhovoru s ředitelem agentury Cover Story Jaroslavem Kramerem. Uskutečnil se u příležitosti Letního drinku projektu #FinŽeny.

Dáte tip, jak v práci nestagnovat a udržovat si dlouhodobě dostatek energie?

Dříve jsem si myslela, že musím být pořád maximálně výkonná. Postupem času jsem ale zjistila, že je důležité mít právě tolik energie, abych nepřeválcovala tým vlastním tempem. A energii mi dobíjí, když mám okolo sebe stejně naladěné lidi, s kterými děláme naplno práci, z níž si chceme odnášet dobrý pocit z toho, co za námi zůstává. Zažila jsem ve své kariéře projekty a firmy, které mě „vyšťavily“. Pak jsem udělala důležité rozhodnutí, a to, že chci dělat věci, které buď svou energií konstruktivně posunu dál, nebo které naopak dodají energii mně.

V některých firmách se občas zaměňují energie a výkon. Panuje kult výkonu, kdy je třeba vypadat zaneprázdněně. Nemůže právě takové nastavení mít negativní dopad na energii lidí v týmech?

Požadavek na výsledky bude vždy, často však zaměňujeme aktivitu za výkon. Všude najdete lidi, kteří hodně mluví, mají hodně pohybu, jsou vidět a ostatní to mají tendenci asociovat s vysokým výkonem. Jenže výkon se měří výsledky, nikoliv vydanou energií. Vím to z vlastní zkušenosti, kdy jsem fungovala ve vysokém tempu, že jsem si musela říct: zpomal a začni energii dobíjet. Dnes postupuji velmi obezřetně, pokud jde o vynaloženou energii. K tomu vedu i svůj tým a hledáme maximálně efektivitu.

Jste šéfkou HR a členkou dozorčí rady zastupující zaměstnance. V takové roli se na vás jistě obrací často lidé shora i zdola. Jak se vypořádáváte s tím, že kdokoli, koho potkáte na chodbě, po vás může něco chtít?

Bývalo to tak, že než jsem ráno vyjela z garáže do našeho patra, měla jsem již „to do list“ delší než ten včerejší. Naučila jsem se ale říkat „teď ne“. Paradoxně na to byznys zareagoval pozitivně, protože získal jasnější představu o mých prioritách a kapacitách. Bylo těžké k tomu dospět, protože jsem si vždy vždycky myslela, že moje role je podporovat byznys a musím to zvládat. Jenže když je člověk přetížený, neudělá pořádně nic. Nastavení zdravých hranic je důležité pro dlouhodobý výkon.

Řeknete „teď ne“ i vašemu CEO?

Ano. Samozřejmě s respektem a vždy s vysvětlením souvislostí a priorit. Nejde o to něco odmítnout, ale otevřeně pojmenovat kapacity a hledat nejlepší řešení. Zjistila jsem, že taková transparentnost většinou vede k lepším výsledkům než automatické „ano“ na všechno.

Po letním oddychu nás čeká pracovně náročný podzim. Jak se vám jako mentorce daří motivovat týmy?

Myslím si, že každá emoce je nakažlivá: Energie, stres, dobrá nálada i špatná nálada. Kolega mi nedávno řekl, že kdybych se neangažovala já, neangažovali by se ani oni, nechtěli by spolu trávit volný čas a nejeli by tak na společný cyklovýlet. Mou odpovědností je nechodit do práce jako zombie a udržovat si entuziazmus a pečovat o svou energii. K tomu mi pomáhá mentální detox, což v mém případě znamená, že o víkendu nepracuji. Trvalo mi to nějaký čas, než jsem k tomu dospěla. Odpočatá pak v pondělí udělám víc práce, přinést týmu víc energie, než když jsem pracovala o víkendech a v pondělí šla do práce vyčerpaná.

Jako členka managementu a dozorčí rady se podílíte na důležitých rozhodnutích. S ženským leadershipem se často spojuje empatie. Dá se najít hranice, jak být v těžkých rozhodnutích dostatečně empatická, ale přitom nebýt emocemi paralyzovaná?

Existují techniky, které pomohou člověku pracovat s emocemi, ale naučit se dobře ovládat empatii podle mě bez praxe nejde. Pokud je někdo příliš emotivní, je třeba hledat správnou hranici, ale zároveň zcela emoce potlačit také nechceme. Bez nich jsme stroje. Je rolí nás, lídrů, poskytovat zpětnou vazbu a nastavovat zrcadlo.

Který typ z podřízených je z vašeho pohledu méně žádoucí – takový, který se bojí rozhodnutí, nebo střelec, který se do rozhodnutí vrhá i s tím, že je třeba špatné?

Pro mě platí žádné rozhodnutí – špatné rozhodnutí. Odkládání je horší, protože se tím vše protahuje. Občas se řídím radou, kterou mi dal někdejší CEO GE Money Bank: „Klara, make a decision and ask for permission later“.

Dělá vám problémy říct „nevím“?

Dříve ano. Pak jsem zjistila, že říct „nevím“ je mnohem komfortnější a důvěryhodnější, než si něco vymýšlet nebo odhadovat. Většinou se nic nestane, je to jen naše obava, že selžeme či ztratíme autoritu.  Moje zkušenost je přesně opačná. Když řeknu „nevím, zjistím to a vrátím se k tomu“, lidé to vnímají jako projev autenticity a profesionality.

Zastáváte také pozici členky správní rady Nadace MONETA Clementia, která pomáhá lidem ve finanční nouzi. To je druhá nálož velké emocionální zátěže. Jak zvládáte kontakt s těžkými životními příběhy? 

Vždy se snažíme pochopit, co se stalo, proč se to stalo a jak můžeme pomoci. Nezastírám, že se mě ty příběhy nedotýkají. Je to lidsky velmi náročné. Na druhou stranu Nadace MONETA Clementia má několik pilířů a některé z nich se pojí s pozitivními příběhy. Například stipendijní program tu bilanci vyrovnává. Ve správní radě jsme samé ženy a občas se stane, že nás některé příběhy tak dojmou, že máme slzy v očích. Beru to ale jako důkaz, že nám na lidech, kterým pomáháme, skutečně záleží.

Když vyberete subjekt, kterému pomůžete, je s tím jistě spojena pozitivní emoce. Ale jak unést břímě toho, že někomu nepomůžete?

Vyžaduje to určitou psychohygienu. Musíme přijmout fakt, že nemůžeme nést odpovědnost za osudy všech lidí. Zároveň platí, že pokud klient nadace objektivně splní veškerá kritéria, není důvod, proč mu nepomoci. Když se rozhodneme pomoc odepřít, je to obvykle tím, že u daného případu jsou nejasnosti nebo okolnosti, které vzbuzují pochybnosti. Nejsilnější situace jsou ty, které se týkají dětí. Zejména když doplácejí na rozhodnutí nebo problémy dospělých. To bývá pro nás všechny ve správní radě takový alarm, kdy si uvědomujeme odpovědnost, kterou neseme a to, že musíme postupovat s nejlepším vědomím a svědomím a tak, abychom večer mohly usnout a ráno se podívat do zrcadla.