Lídr má v sobě kus psychologa, ctí spravedlnost a pomáhá růst lidem spíš než číslům

Kolik podob může mít úspěch? Jsou pravidla od toho, aby se občas porušila? Proč může být ženská rivalita horší než mužské ego? A kudy vedou kariérní cesty žen na nejvyšší posty v různých sférách společnosti? Nejen o tom byla debata v rámci dalšího setkání podkomunity #FinŽeny v regionech, které se tentokrát konalo v Plzni. Panelu se zúčastnily Věra Oravcová, předsedkyně Krajského soudu v Plzni, Tereza Zábranská, jednatelka společnosti PRVNÍ CHODSKÁ, Jana Kruba Vidunová, primářka Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje, a Michaela Perman, Retail Region Lead JZČ v Česká spořitelna. Výběr z debaty, kterou moderoval Jaroslav Kramer z Cover Story, přináší následující text.

Paní předsedkyně, v čem jste typická soudkyně?

Věra Oravcová: Asi není na první pohled zřejmé, že jsem soudkyně, což je dobře. Já se snažím působit klidně na své okolí jak při souzení, tak při řízení kolegů a našich administrativních zaměstnanců. Těch je mimochodem asi 800 v rámci celého Plzeňského a Karlovarského kraje a k tomu zhruba 220 soudců. Osvědčilo se mi působit na tyto lidi přívětivě, klidně, a rozvážně, aby viděli, že mám věci pod kontrolou nebo se tak aspoň snažím vypadat. V jednací síni samozřejmě člověk za ta léta, co to dělá, získá určitou rutinu, která mu umožní zvládnout i ty napjaté a stresové situace.

Navázal bych paní primářkou. Bylo vždycky jasné, že z vás bude lékařka?

Jana Kruba Vidunová: Vůbec ne. Já jsem chtěla být hasičkou a pak veterinářkou. Ale následně jsem si řekla, že zvířata mi nesdělí, co jim je. Bohužel netušila jsem, že v lidské populaci je to někdy velmi podobné. Postupně jsem dospěla k tomu, že medicína nebude úplně špatná volba, protože rodiče budou jednou stonat, já také bohužel zestárnu a všichni budeme potřebovat lékařskou pomoc. Velmi se mi to v životě vyplatilo, protože jsem řešila několik skutečně život ohrožujících situací u svého potomka. Jestli jsem se měla stát lékařkou jenom proto, tak to mělo smysl.

Tereza Zábranská je zástupkyně úspěšné rodinné firmy PRVNÍ CHODSKÁ. Ve vašem případě asi bylo jasné od malička, že budete směřovat do jejího vedení?

Tereza Zábranská: Musím říct, že jsem dlouho bojovala s tím, jestli jsem se jen dobře narodila nebo jestli opravdu mám předpoklady pro vedení firmy. V jistém životním období, když jsem firmu přebírala, nebylo úplně lehké ujasnit si to v sobě a ukázat celému týmu, který tehdy stál na jednom silném člověkovi, mém tatínkovi, že na to mám. Prosadit se bylo těžké, protože roli zdědit můžete, ale respekt ne. A ten jsem si musela postupně vybudovat. Trvalo to roky a stále to pokračuje, což je dáno i tím, že já neustanu na tom jednom místě a pořád se chci zlepšovat a hledám další cesty dopředu. Takže je to nějaký proces, ve kterém se nacházím, ale určitě jsem udělala hodně velký pokrok.

Michaelo jsi typická bankéřka, nebo ne?

Michaela Perman: Vůbec. Já jsem třeba ve škole nesnášela matematiku. Pracovala jsem v telekomunikacích a když mě oslovili na místo v bance, řekla jsem nejdříve, že do banky nechci, protože jsem si za tím představovala nudnou práci, spoustu administrativy, a to jsem vůbec nebyla já. Nakonec jsem usoudila, že to možná bude vypadat dobře v životopise, tak to zkusím třeba na dva roky. A je z toho 23 let.

Co bys řekla, že je tvoje hlavní mise?

Michaela Perman: Aby třičtvrtě milionu klientů, které máme v jihozápadních Čechách, bylo spokojeno a když za sebou zavřou dveře České spořitelny, aby si řekli: stálo to za to. Neboli mít pro ně skvělou péči, servis a dát jim důvod se k nám vracet.

Co ve vaší profesi znamená úspěch?

Michaela Perman: Pro mě osobně je pracovní úspěch to, že se stále v pondělí těším do práce. A úspěch je opravdu každý klient, který se k nám vrátí, který od nás odchází s úsměvem a třeba nás i doporučí dál.

Věra Oravcová: Soudce se musí připravit na to, že ve svém profesním životě nemůže očekávat tento typ úspěchu, protože minimálně 50 procent účastníků prohraje svoji při, někdy ale prohrají i obě strany. To mluvím o civilních sporech. Pokud jde o ty trestní, tam obžalovaný prohraje skoro vždycky. Takže si sami spočítáte procento účastníků řízení, kteří odcházejí spokojně. Ale určité zadostiučení samozřejmě také pociťujeme, a to když se povede najít dobré řešení.

Tereza Zábranská: Pro mě se definice úspěchu vyvíjela v čase. Na počátku to znamenalo mít hodně projektů. Pak hodně lidí, které řídím. Záhy jsem ale zjistila, že mít hodně podřízených není žádná výhra, ale spíš velká starost a zodpovědnost. V současné době je pro mě úspěch, když mám samostatné lidi, kteří znají své kompetence a mě moc nepotřebují. Mám totiž ráda citát Simona Sinka, že lídři vznikají tehdy, když nepomáhají růst číslům, ale lidem.

Jana Kruba Vidunová: Myslím, že za úspěch mohu považovat to, že za zhruba 12 let, kdy jsem primářkou Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje, se nám podařilo nastavit postupy přednemocniční neodkladné péče, které jsou minimálně na evropské úrovni. Troufám si říct, že máme lékové vybavení, jaké potřebujeme pro neodkladné stavy, máme potřebné pomůcky a přístroje, snažíme se rozvíjet naše zaměstnance v rámci vzdělávání. Jednoduše, mám radost, když to funguje.

Jak vnímáte ve vaší profesi nebo ve vaší pozici téma spravedlnosti?

Jana Kruba Vidunová: Spravedlnost řeším nejméně od doby, kdy jsem v roce 2003 začala vyučovat obor zdravotnický záchranář. Byla jsem jako vyučující za velkého psa, který občas kouše. Ale lidé vždycky říkali: ona je šíleně přísná, ale spravedlivá. Stejně tak se snažím chovat ke svým zaměstnancům. Pokud někdo udělá chybu, je mi jedno, o koho jde. Dostane stejnou zpětnou vazbu jako každý druhý.

Michaelo vnímáš, že spravedlnost má své místo i v korporátním prostředí?

Michaela Perman: Musí mít zcela jednoznačně. Já to mám v sobě tak, že když se už na základní škole stala nějaká nespravedlnost, byla jsem slyšet a vidět. Vadí mi, když kolem sebe vidím dvojí metr, a vždycky jsem se dokázala ozvat.

V justici vnímám dva typy spravedlnosti. První je ta, kterou zastřešuje vaše instituce a funkce. Druhá je ta, kterou si člověk buduje celý život v sobě. Je u soudce potřeba, aby se úzce prolínaly nebo právě naopak?

Věra Oravcová: Myslím, že je dobře, když se to protíná v obou těch rovinách, protože jste předvídatelný pro kolegy i zaměstnance. Na základě dlouhodobého postoje si budujete důvěru, která se vám dříve nebo později vrátí.

Jak je to se spravedlností v rodinné firmě, v rámci níž mohou fungovat často unikátní vzájemné vazby?

Tereza Zábranská: Za sebe a za svou rodinu si myslím, že spravedliví jsme. Napadl mě příklad z praxe, kdy jsem od přelomu let 2024 a 2025 převzala plnou kontrolu nad celým naším holdingem. Nelíbily se mi některé postupy a jednou z věcí byla existence množství výjimek a výjimek z výjimek. Pak byla pravidla, která se nedodržovala. Mně to přišlo nespravedlivé vůči těm, co výjimky nemají a pravidla dodržují, takže jsem to začala napravovat. Mám velkou radost, že se mi to podařilo.

Myslíte si, že aby člověk v dnešní době úspěšně vedl týmy, musí být také zdatný psycholog?

Tereza Zábranská: Nepochybně.

Jana Kruba Vidunová: Nám to naše práce přináší, aniž jste ve vedoucí pozici. Schopnost mluvit s pacientem, s rodinou nebo se svědky události je jeden ze základních požadavků. Co se týče role psychologie ve vedoucí funkci, tam si myslím, že to platí snad ještě více. Já jsem za ta léta v nynější pozici musela sama sebe trochu vychovat a posunout. Byla jsem totiž extrémně rázná, což patří k práci záchranáře, který musí ve vteřině rozhodnout, co udělá, jenže jsem to aplikovala v určité míře i na zaměstnance. A to nebylo určitě dobře.

Do jaké míry patří trocha psychologie a empatie do role soudce?

Věra Oravcová: Obojí je nezbytné. Bez empatie nemůžeme vůbec pochopit daný případ a příběh těch lidí. Bez toho nelze udělat správné rozhodnutí. Určitý soucit zvlášť se zranitelnými osobami, jako jsou děti, oběti znásilnění či domácího násilí a podobně, si musíme uchovat navzdory létům praxe a sklonu k otupělosti, protože jinak bychom skutečně mohli nasadit na soudy AI.

Empatie, znalost psychologie, dobrá komunikace rovná se základní manažerská výbava v České spořitelně?

Michaela Perman: Jednoznačně. Psychologie je strašně důležitá. Co člověk, to jiné přemýšlení a my nemůžeme zvolit jeden přístup ke všem, protože to nefunguje.

Dokážeš vycítit, že někdo mluví a pracuje s tebou jako s Michaelou a někdo vidí pouze tu pozici?

Michaela Perman: Já se tomu snažím trochu předcházet. Zakládám si na tom, že můj styl řízení je partnerský. Snažím se z lidí sejmout strach z nějaké hierarchie a dlouhou dobu se mi to vyplácí.

Dámy umíte porušovat pravidla?

Tereza Zábranská: Pokud je potřeba pravidla porušovat, tak jsou podle mě špatně nastavena a je nutné je změnit.

Věra Oravcová: Nedávno jsem porušila vlastní pravidlo v práci. Převtělila jsme se z ledové královny do člověka, který na základě osobních zkušeností pochopil, že je třeba pravidlo porušit. Šlo konkrétně o jednu asistentku soudce, která ze dne na den musela začít pečovat o onkologicky nemocného tatínka v terminálním stádiu. A já jsem proti všem svým pravidlům úplně změnila poměr home officu v její prospěch, aby mu dokázala tu poslední službu udělat.

Jana Kruba Vidunová: Pravidla porušuji hrozně nerada. Dokonce jsem jednomu svému skvělému kamarádovi nepustila závěrečnou práci na vysoké škole, protože jsem řekla, že pod tím nebudu podepsaná. Po roce se mnou začal znovu více kamarádit.

Michaela Perman: Pro mě jsou zrcadlem moji dva kluci. Od mala je učím, že se u nás nenosí lhaní. Ale zemřel nám křeček a já jsem řekla, že se ztratil na zahradě. Pravda vyšla najevo a dostala jsem to jako facku: mami, tys porušila pravidlo, protože nás učíš nelhat. Takže ano, někdy pravidla porušuji.

Paní primářko, co se děje, když přijdete do práce se špatnou náladou?

Jana Kruba Vidunová: Když přijdu nenaladěná do kanceláře, myslím, že to se mnou ještě docela ujde. Horší je to, když se špatnou náladou přijdu jako výjezdová lékařka. Obvykle se snažím si říct: neblbni, musí se to všechno nějak zvládnout. Ale není optimální, když dostanu do sanitního vozu kolegu, který není silný v kramflecích a nepracuje dost dobře. Lidé kolem mě už jsou asi zvyklí, že můj pohled říká vše .

Michaelo, je horší, když v sedačce převažuje mužské ego nebo ženská rivalita?

Michaela Perman: Zažila jsem obojí a ani jedno není příjemné. Lépe umím pracovat s mužským egem, ale víc mě trápí ženská rivalita, protože je pro mě nepochopitelná.

Terezo, jak se člověk vypořádá s tím, že je v nejvyšším vedení na spoustu věcí sám?

Tereza Zábranská: Jak se říká: na vrcholu nejvíc fouká. Ale já se necítím být na věci sama díky tomu, že jsem si za poslední dva roky vybudovala skvělý tým. Samozřejmě jsou rozhodnutí, které musím udělat já. Pak je za mě nejdůležitější neváhat příliš dlouho a prostě se rozhodnout.

Paní předsedkyně, kdybyste musela vstoupit do politiky, byla byste dobrá politička díky tomu, co jste se naučila v české justici?

Věra Oravcová: Nevím, jestli bych byla dobrá politička, protože mě politická dráha nikdy nelákala. Jako soudci se musíme držet striktně stranou politiky a tuto svoji integritu si chci uchovat po celou dobu výkonu mandátu soudce.