Monika Novotná: Jistá míra pochybností o sobě je zdravá, žene vás dál

Partnerka a jednatelka advokátní kanceláře Rödl & Partner a také místopředsedkyně České advokátní komory Monika Novotná se specializuje na oblast daňového práva. V rámci své profese se zaměřuje na hledání praktických a efektivních řešení v komplikovaném prostředí daňových předpisů. Jako místopředsedkyně ČAK se aktivně podílí na směřování a rozvoji advokacie v České republice. Letos vede kandidátku Moderní advokacie do sněmu ČAK s vizí otevřenější, srozumitelnější a digitálně přístupnější advokacie. „Ve světě financí i práva platí obecné pravidlo Johna Osborna – buď slušný k lidem, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až půjdeš dolů,“ říká advokátka, která byla zařazena do aktuální edice Síně slávy projektu #FinŽeny.

Jak by měla probíhat pracovní porada, aby byla efektivní a skutečně přínosná?

Poradenství je kreativní byznys a pracovní porada tomu musí odpovídat. Obecně mám radši porady ve formě brainstormingu než svázané formálními pravidly. V kanceláři se nám osvědčilo, že body, které budeme řešit na interním meetingu, musí být navržené předem tak, aby se na ně mohl každý připravit. Efektivitě porady napomáhá i to, že jí někdo řídí a zabrání, aby se přeskakovalo z jedné myšlenky na jinou, aby se jednání nerozplizlo tak, že skončí bez reálného výsledku. Důležité je i hlídat časový rozsah každého příspěvku, i když toto pravidlo nevnímám jako pevné. Mnohdy se totiž až v delší diskusi vykrystalizuje řešení, které dává smysl a může být použitelné v praxi.

Co vám během pracovního dne spolehlivě zkazí náladu?

Lidská hloupost, lenost a ignorování potřeb jiných. V tomto naprosto souhlasím s Janem Werichem, že nejhorší srážkou v životě je srážka s blbcem. Byť bych sama volila méně expresivní označení, z Werichových úst je naprosto trefné. Jsem ráda, že žiji a pracuji obklopená vzdělanými, pracovitými a empatickými lidmi, ale nepohybuji se jen ve své bublině, a tak se čas od času potkám s někým, jehož přístup ke společnému jednání, ke společenským otázkám nebo životu obecně mi spolehlivě zkazí náladu. Přiznám se, že čím jsem starší, vadí mi čím dál méně věcí, ale ohledně těch, které mi opravdu vadí, se stávám poměrně nekompromisní.

Jakou vlastnost považujete za nejdůležitější pro kariéru ve světě financí?

Těch vlastností je samozřejmě více. Rozhodující je chuť něčeho dosáhnout a správná míra sebevědomí. Přehnané sebevědomí vám nepomůže, určitá míra pochybností vám nedovolí ustrnout a žene vás k lepším výsledkům, ale obráceně, přílišné pochybnosti vás zmrazí a nedovolí vám ucházet se o vyšší pozici. Důležitá je schopnost argumentace, musíte umět vysvětlit obchodním partnerům, klientům i kolegům své názory a přesvědčit je o tom, aby se s vašimi postoji ztotožnili. A pak ve světě financí i práva platí obecné pravidlo Johna Osborne – buď slušný k lidem, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až půjdeš dolů.

Jakým předsudkům a stereotypům podle vás nyní ženy ve finančním světě čelí?

Já si myslím, že se situace od doby, kdy jsem začínala, výrazně zlepšila, i když část společnosti si zvyká na úspěšné ženy pomaleji. Obecně přetrvává přesvědčení, že žena, která má menší děti, řekněme ve věku do 14 let, se primárně věnuje rodině a nebude mít tolik času a elánu věnovat se pracovním problémům. Rozhodně to není pravda. Pokud se mladá žena s dětmi rozhodne pro kariéru, dokáže si uspořádat čas tak, aby všechno zvládla. Opakovaně jsem říkala, že nikdo nemá tak zvládnutý time management jako mladé maminky. Samozřejmě je důležitá i podpora partnera. Další předsudky, které jsem zažila já v počátcích kariéry, třeba přesvědčení, že žena musí být primárně hezká a až potom chytrá nebo že muž bude vždy úspěšnější, protože dokáže být dravější, už snad finanční svět opustily. Ve společnosti však přetrvávají, stačí si otevřít sociální sítě nebo být ženou a řídit hezké auto v pražských ulicích. Tím, že jsem spojila svou kariéru s německou poradenskou kanceláří, jsem měla cestu snazší, protože v Rödl & Partner bylo zcela běžné, že manažerské pozice získávají ženy, a s předsudky v pracovním životě jsem tolik bojovat nemusela. Když se nyní podívám na své dospělé děti a jejich přátele, s předsudky ani stereotypy se potýkat nemusí. Pohybují se ve světe, kde jsou rozhodující schopnosti a chuť, nikoli to, jestli je dotyčný mužem nebo ženou. Za tento vývoj jsem ráda.

Potýkala jste se někdy s impostor syndromem? Pokud ano, jak se vám povedlo se s ním vypořádat?

Přímo syndromem bych to nenazvala, ale byly okamžiky, kdy jsem si v duchu říkala, že jsem na místě, kde nemám co dělat. Je to ovlivněné mým určitým sklonem k perfekcionismu, který mi občas komplikuje život. Poprvé to bylo, když jsem si udělala řidičák a začala jsem jezdit sama autem. Dost dlouho ve mně přetrvával pocit, že je strašný hazard, že si troufnu řídit, i když to ještě moc neumím – a na druhé straně jsem věděla, že jinak než praxí se to naučit nemohu.

Stejné pochybnosti mě pak přepadaly na začátku mé advokátní kariéry, kdy jsem jako mladá koncipientka začala chodit k soudu. Na to vás škola nepřipraví, ani když máte červený diplom. Najednou nejde o abstraktní právní problémy, ale o lidské životy, které svou nezkušeností můžete ovlivnit velmi negativně. Postupně to odeznělo, především díky prvním úspěchům, kdy jsem si mohla říct, že je skutečně moje zásluha, že klient vyhrál. Přesto jsou chvíle, kdy si říkám, jestli jsem udělala dost, jestli by nebylo lepší udělat to jinak, lépe. Díky svým pochybnostem se necítím být neomylná, nejúspěšnější – a doufám, že i díky tomu nejsem nesnesitelná.

Jaký životní/kariérní moment nejvíce napomohl rozvoji vaší kariéry?

Určitě to byla nabídka, abych pracovala pro poradenskou kancelář Rödl & Partner. V 90. letech, když jsem tam začínala, měla pražská pobočka pět lidí, a tak jsem měla možnost jí pomáhat budovat, nastavovat její firemní kulturu, rozvíjet ji a růst spolu s ní. Bylo to pro mě jednodušší v tom, že ji řídil můj manžel Petr. Měla jsem proto komfort v tom, že jsem si mohla, dokud byly naše děti malé, uspořádat čas tak, aby se dala zvládnout rodina i kariéra. Jeho podpora pro mě byla a je celou dobu klíčová. On společně s německou kolegyní Monikou Rödl Kastl byli ti, kdo mě přesvědčili, že mohu převzít a rozvíjet daňové oddělení. Zásadní pro kariéru jsou i lidé, se kterými spolupracujete, kteří vás respektují a sdílí vaší představu o dalším vývoji firmy. Na kolegy jsem měla v životě opravdu štěstí a jsem za to vděčná.