Ve velkém byznysu se pohybuje přes dvacet pet let a patří k nejvýše postaveným manažerkám v Česku. Renata Mrázová má i proto zkušeností a rad na rozdávání. Na jednání o zvýšení platu například doporučuje důkladně se připravit a sepsat si "celý příběh" přínosem pro firmu počínaje a dosavadním ohodnocením konče. "Užitečné je si své vystoupení několikrát natrénovat kvůli prezentačním schopnostem. Moc pomáhá, když člověk dokáže jasně a dobře artikulovat, co chce," říká v seriálu rozhovorů projektu #FinŽeny Fórum #FinŽen.
Renata Mrázová řadu let pracovala jako finanční ředitelka či generální ředitelka různých společností. Poslední téměř dekádu jsou její specializací lidské zdroje. Aktuálně působí v technologické společnosti FNZ Group jako Group Chief People Officer. Je také facilitátorkou rozvojového programu Fóra #FinŽen a je zařazena do Síně slávy projektu #FinŽeny.
Máte recept na to, jak si úspěšně říct o zvýšení platu?
To je ohromně důležitá oblast, protože gender paygap je celosvětově velké téma. Víme, že řada států má již zavedenou regulatoriku, což znamená, že společnosti musí povinně reportovat o tom, jak se k tématice rovných šancí a rovného ohodnocení staví. Je skvělé, že tato legislativa už míří i do Česka. Věřím tomu, že co je v legislativě nebo co si firmy dají do svých měřitelných cílů, se pak opravdu naplňuje. Je nutné podotknout, že Česká republika je v rámci Evropské unie na chvostu a gender paygap má bohužel teměř nejvyšší. Ale to jen úvodem.
A vaše konkrétní rady, jak mají ženy o lepším ohodnocení vyjednávat?
Mám s tím vlastní zkušenosti, když jsem sama měla pocit, že nejsem v řadě případů ohodnocena stejně jako muž ve stejné nebo podobné roli. Poslední roky, kdy se pohybuji v oblasti HR, je to mým každodenním chlebem a dokážu srovnat, jak rozmanitě a různorodě ženy vyjednávají, nebo spíše nevyjednávají a jak se k tomu staví muži.
Začala bych hlavním rozdílem, který za ty roky vnímám a nejde jen o platové ohodnocení, ale i kariérní příležitosti a povýšení. Nechci generalizovat, protože každý člověk je jiný, ale žena většinou spíše pasivně čeká na to, až se jí nabídne jiná role, jiná pozice, povýšení. Když se to začne dít, víceméně opět čeká, jaká nabídka s tím přijde, a ne vždy aktivně vyjednává. Zatímco muž k tomu přistupuje víceméně jako ke sportu a chce zvítězit. Je podstatně zdatnější v technikách vyjednávání než žena.
A teď k praktickým radám. Myslím, že je vždycky důležitá příprava na vyjednávání. To znamená připravit si všechna fakta, aby diskuze byla racionální, profesionální, aby nebyla nijak dramatická, emotivní, vypočítává. Je tedy dobré si připravit informace o tom, jak se mé ohodnocení vyvíjelo v průběhu celé doby, co jsem u firmy, a to nejen základní plat, ale celkové ohodnocení včetně variabilních složek, bonusů a benefitů. Důležité jsou také benchmarky, což znamená zjistit si, jak se platové úrovně pohybují externě, jaká je moje cena na trhu. V tom samozřejmě ideálně pomůže nějaká externí nabídka, kterou člověk dostane. K dispozici jsou také různé portály, ale je dobré o tom vést i debatu ve svém okolí a zapojit svého mentora či kouče.
Jak přistoupit k prezentaci vlastních přínosů, jak moc je zdůrazňovat?
Určitě je důležité si připravit celý příběh, který by měl být pozitivní. To znamená postavit ho na tom, že odvádím skvělou práci, a nachystat si i seznam toho, co se mi povedlo, co jsem pro firmu odvedla, jaké zásadní projekty jsem třeba dodala. To je vlastně začátek vyjednávání, kdy chci připomenout druhé straně, jak klíčovým člověkem pro firmu jsem. Na to mohu navázat argumentací ve smyslu: aby vztah dlouhodobě fungoval a prosperoval, firma musí za můj přínos nabídnout odpovídající ohodnocení. Určitě nedoporučuji negativní diskuzi nebo otevřené či skryté výhružky ve stylu: pokud mi nepřidáte, odejdu. Nikdy nefunguje, když se druhá strana cítí pod tlakem nebo pod nějakým ultimátem.Osobně vždy také radím sepsat si celý příběh na papír a pak si své vystoupení několikrát natrénovat kvůli prezentačním schopnostem. Moc pomáhá, když člověk dokáže jasně a dobře artikulovat, co chce. V neposlední řadě si myslím, že je důležité dorazit v dobré náladě s úsměvem a sebevědomá. Pokud je někomu takové vyjednávání nepříjemné, měl by se zamyslet nad tím, jak bude pracovat se stresem, s nervozitou, protože pokud ji druhá strana vidí, staví vás to do nevýhody.
Samozřejmě je to vždycky také o networkingu a o nějakém ambasadorství. Každé ženě doporučuju, aby si budovala ve firmě silný network, aby měla svého mentora, aby měla svého ambasadora, tedy lidi, kteří v ní věří a v důležitých momentech ji podpoří.
Máte sama zkušenosti s mentoringem? Pokud ano, jakou roli měl mentoring ve vašem kariérním růstu?
Pro mě je mentoring naprosto zásadní. Věřím na pozitivní dopad klasického i reverzního mentoringu, který se zatím úplně neskloňuje a lidé ho moc neznají. Pro mě je mentoring takovou podpůrnou rolí už od malého dítěte. Od malička mě životem provázejí úžasní lidé, kteří mi pomáhali a stáli při mně, když jsem potřebovala a chtěla si rozšiřovat obzory. A sdílením zkušeností mě formovali. Ale když zmíním svůj nejvýznamnější první profesní mentoring, tak díky své mentorce jsem získala i roli generální ředitelky společnosti NN Group pro Českou a Slovenskou republiku. Ona v té době tu pozici sama zastávala a oslovila mě, zda bych zvážila návrat do NN Group, kde jsem předtím několik let pracovala jako finanční ředitelka. Obrátila se na mě rovnou se záměrem, abych se ucházela o roli její nástupkyně. Provedla mě pak celým výběrovým řízením. Bez její podpory a bez podpory mých blízkých bych to nezvládla. Nejen že mě podporovala a mentorovala, ale hodně za mě také lobbovala u lidí, kteří o výběrovém řízení rozhodovali. Myslím si, že pro ženu je velmi důležité, aby měla jak mentora nebo kouče, tak zároveň ambasadora, který je v klíčových momentech nejdůležitější a dává za ni své slovo.
Proč je podle vás důležitý i reverzní mentoring směřující od mladších ke starším?
Jde o mezigenerační diverzitu. Reverzní mentoring je zvláště důležitý pro seniorní lídry. Když mají mentora z mladších ročníků, který s nimi sdílí jiné trendy a názory, jde o „oči otevírající diskuse a situace“. Díky tomu jsem se naučila spoustu nových věcích a pomáhá mi to k většímu přijetí skutečnosti, že lidé jsou různorodí a do diskusí chodí s jinými myšlenkami a názory.
V Čechách také existuje několik externích mentoringových platforem, takže se ženy mohou stát součástí jiných mentoringovách skupin, pokud jim jejich firma mentoring nenabízí. Jde třeba o Equilibrium od Britské obchodní komory, Odyssey , Minervu 21, ale příkladem může být i to, co děláme v rámci Fórum #FinŽeny, kde se propojuje koučování, mentorování i ambasadorství.
Jaké tipy byste sdílela s ženami, které se snaží zlepšit svůj time management?
Jde o velmi obecnou otázku, protože každá žena je jiná, ale dala bych tři tipy. Ženy byly historicky vždy oslavovány, že zvládají dělat více věcí najednou. Poslední výzkumy ale ukazují, že multitasking vlastně není nic dobrého z dlouhodobého hlediska a že vede spíše k rozptýlení pozornosti a k neefektivitě. Důsledkem může být únavový syndrom, ale v horším případě i syndrom vyhoření. Takže první doporučení je zaměřit se vždy na nejdůležitější úkol, a tomu se věnovat stoprocentně. Teprve poté přejít k dalším úkolům. Z toho se odvíjí druhé doporučení – soustředěně pracovat a najít systém, jak si nastavovat priority a dobře plánovat. Mně dobře funguje takový tahák, který jsem si nastudovala v jedné knize, jenž mi byla doporučena. Principem je vytvořit si každý den ve svém kalendáři 90minutový časový blok, během kterého se bez jakéhokoliv vyrušení budu věnovat klíčové prioritě bez rozptýlení. Ne vždy se mi to samozřejmě povede, ale myslím si, že minimálně tři dny z pěti se to každý týden podaří.
O ženách se často traduje, že mají tendence podávat neustále neuvěřitelné výkony a být perfektní ve všem, co mají na starosti. Moje třetí doporučení zní, že není nutné být perfektní ve všem. Často platí, že 80procent výkonu je dostatečných a s tím souvisí také to, že ženy by se neměly bát říct si o pomoc nebo si věci zorganizovat tak, aby nemusely dělat vždy všechno. Naučit se delegovat, například i doma.
Jaký byl váš nejdůležitější kariérní milník, který byste ráda sdílela s mladšími ženami v oblasti financí?
O tom jsem už vlastně mluvila v souvislosti s mým přechodem z pozice finanční ředitelky na post generální ředitelky. Mladým a talentovaným ženám bych ráda vzkázala, že pokud mají nějaký sen, chtějí něčeho dosáhnout a docílit, je důležité, aby na tom pracovali včetně toho, aby své vize artikulovaly. To znamená, že o nich budou mluvit. Většina žen předpokládá, že se věci stanou, a mají obavy mluvit o svých snech veřejně. Bojí se takzvaně jít s kůží na trh. Je proto důležité naučit se o takových věcech komunikovat i ve firmě, ať už je to HR oddělení nebo stávající manažer či seniorní lídři, kteří o kariérních posunech rozhodují. Je dobré mít plán a na tom pracovat, i na tom rozvojovém. Přemýšlet nad tím, co udělat, abych byla připravená na danou roli, s čímž může pomoci zmiňovaný mentoring.
Ze své zkušenosti vnímám, že se ženy obecně více podceňují než muži a málokdy si myslí, že jsou na nějaký kariérní posun připraveny. Jedním z důvodů je to, že nechtějí selhat a mají menší úroveň akceptování rizika než muži. Ti jsou více spontánní, více riskují a neřeší, že by neuspěli nebo selhali. Ženám bych tedy doporučila více riskovat a dodat si odvahu.
A za třetí bych chtěla zmínit, že i můj příklad ukazuje, jak se může různorodě vyvíjet kariéra. Řadu let jsem pracovala nejdřív jako finanční ředitelka, pak v různých firmách jako generální ředitelka a teď se posledních osm let pohybuji v oblasti HR. Chci tím říct, že ne vždycky je detailní plánování to pravé ořechové. V řadě případů je fajn nechat si otevřených více možností a nejít vždy tradiční cestou, neškatulkovat se. Osobně se v na každou příležitost snažím podívat, co mi případně přinese. Někdy je fajn zkusit něco úplně nového.
Pokud byste měla jmenovat jednu vlastnost, bez které se neobejde dobrý lídr, která by to byla?
Já bych určitě zmínila zranitelnost. V minulosti víceméně vůbec nebylo běžné, že by lídři odhalovali svoji zranitelnost. Já si myslím, že je naopak velmi důležité, aby i nejvyšší šéfové ukazovali, že i oni mají své špatné dny, že ne vždycky mají na všechno řešení a že se také často cítí často nejistě nebo nedobře. Přibližuje je to ostatním ve firmě a určitě to posiluje důvěru a psychologické bezpečí. To jsou ty nejdůležitější atributy pro to, aby se v organizaci budovalo dobré, zdravé a kultivované pracovní prostředí. Protože zranitelnost je samozřejmě hodně spojená s autenticitou.
Kolik prostoru v rámci času určeného práci věnujete sebevzdělávání?
To je záludná otázka. Musím říct, že když jsem nad ní přemýšlela, došlo mi, že už mnoho let striktně nerozděluji svůj časový fond na práci a soukromí. Sebevzdělávání řadím v rámci pracovního fondu i osobního fondu. Mám potřebu neustále se učit nové věci, rozvíjet se, posouvat se. Nejde jen to, že bych chtěla ležet v knihách a něco studovat, ale je to i tom, že ráda vyhledávám nové situace, nové projekty, nové věci. Ráda se seznamuji s novými lidmi, protože všechno tohle jsou pro mě nové poznatky a nová inspirace. Řekla bych, že seberozvoj je pro mě extrémně důležitý. Když bych to zobecnila, tak mu věnuji dlouhodobě minimálně 30 procent časového fondu. Špatně se to měří, jelikož mám svou práci hodně rozmanitou. Snažím se být propojená s byznysem, což znamená, že nejsem jenom úzce profilovaná na roli, kterou formálně mám, ale snažím se zapojovat do více projektů, do schůzek, kde se řeší i věci mimo můj obor, moji sféru, a to je taky seberozvoj. Doba, v které žijeme, je tak extrémně rozmanitá, tak neuvěřitelně se neustále všechno mění a vyvíjí, že bez učení a bez seberozvoje by se mohl člověk brzy dostat do situace, kdy nebude jeho expertíza relevantní.
Dáváte přednost ústní nebo písemné komunikaci?
Záleží na situaci. Ve dnech, kdy mám pocit, že si spíš potřebuji od osobní komunikace odpočinout, preferuji písemnou formu. Dávám jí přednost i v případě, pokud je potřeba něco formalizovat, zdokumentovat nebo zdokladovat, aby nedošlo k nedorozuměním v budoucnu. Zastávám ale pravidlo, že pokud jde o komunikaci, která obsahuje nějakou emoci, vždy ji chci řešit osobně. Nejlépe tváří v tvář, online nebo přes telefon, aby nedošlo k nepochopení a člověk mohl ihned reagovat třeba na tón hlasu. Zažila jsem několik situací, kdy i dobře míněná písemná komunikace způsobila velké nedorozumění a problémy. Myslím si, že je výhodné pracovat s oběma komunikacemi, ale vždy se nějakým způsobem zamyslet, o jakou situaci se jedná, a pak použít formu, která je v ten moment nejvhodnější.