Zdolaly jsme mužské světy aneb ženský rozlet nezná hranic

Čtyři ženy, z nichž se každá prosadila v jiném, někdy i překvapivém, oboru. Čtyři osobité cesty k úspěchu a z nich plynoucí zkušenosti, inspirace i osobní vyznání. Shrnuli jsme pro vás debatu, která byla součástí dalšího setkání podkomunity #FinŽeny v regionech, jež se tentokrát odehrálo v Olomouci. Zúčastnily se jí Michaela Mitáčková z SK Sigma Olomouc, Radmila Pospíšilová z MOBILBOARDU, Zuzana Gabzdylová z České spořitelny a Jana Šimurdová ze Zayrae world. 

S úsměvem jde všechno lépe a naslouchat je skvělá investice

Žena mezi fotbalisty. Taková je aktuální profesní mise Michaely Mitáčkové. Její pracovní náplní je už tři dekády komunikace a její nejsilnější stránkou PR, které i vystudovala. „Teď mě to zaválo do fotbalu,“ uvedla žena, která už přes rok vede marketing a PR v prvoligovém klubu SK Sigma Olomouc. Nezastírala, že to pro ni byla zcela nová výzva, protože o tomto sportu dříve věděla v podstatě tolik, že se hraje na poločasy a kope se v něm penalta. 

Držela se ale toho, že z pohledu její branže jde o obchod či službu jako jakoukoli jinou, a zároveň o velkou výzvu, která se neodmítá. „Já těch 30 let opravdu razím heslo dělat to s rozumem, a potom můžete pracovat v podstatě v jakémkoliv oboru,“ uvedla s tím, že má za sebou hodně projektů a je především tahoun, který věci rozjíždí a dobře rozjeté je ráda předá jiným a zkušeným kolegům.

Fotbalové prostředí ji nicméně překvapilo tím, jak moc vše ovlivňují mimo jiné i výsledky na hřišti. „Když se daří, tak celý tým a všechna oddělení jedou na vlně úspěchu a je daleko snazší i rychlejší něco i prosazovat,“ popsala. 

Respekt v organizaci, kde drtivě převládali muži, si zjednala svým přirozeným vůdcovstvím i tím, že kolegy na svém oddělení zdárně přesvědčila o svých záměrech a cílech. „Zprvu měli ti pánové pocit, že je všechny vyhodím, ale já jsem jim od začátku říkala, že je k té práci potřebuji. V podstatě jsem jim dala jen novou příležitost a motivaci,“ přiblížila. Radost ji každopádně dělá to, že do oddělení PR a marketingu dostala také ženy, které předtím byly zastoupeny převážně jen v ekonomickém a personálním úseku.

Jejím životním heslem je, že s úsměvem jde všechno lépe. Nechybí ji sebevědomí a navíc je, jak říká její dcera, hlasově prostorová. „Když telefonuji, lze mě slyšet přes tři patra, takže já si možná respekt vždycky vybuduji i tím svým hlasem,“ usoudila. 

Za důležitou při vedení lidí považuje přátelskost a schopnost naslouchat. „To je za mě úplně to nejdůležitější. Když dáte ostatním zpětnou vazbu, že jim nasloucháte a zajímají vás, získáte velmi mnoho,“ nabídla svou zkušenost Michaela.

Za svou nectnost označila přílišné puntičkářství. Také se musela naučit říkat ne, protože dříve říkávala vždy: ano to půjde. Bylo to špatně. Sama sice byla zvyklá projekty posouvat rychle vpřed, protože když začala pracovat, neznala konce. Pochopila ale, že musí tempo přizpůsobit možnostem týmu a dát mu prostor. „Musel jsem se naučit stát se z pracanta lídrem,“ vysvětlila Michaela.

K úspěchu ji předurčovalo, že byla už na škole premiantka a rodiče si málem nevšimli, že už dostudovala vysokou školu. „Vždycky mi to šlo nějak jako samo, ale nikdy jsem si z toho nedělala nějaké větší stresy. Prostě jsem říkala, buď to vyjde, nebo nevyjde, a vlastně to tak mám profesně i celoživotně,“ uvedla. 

Zároveň otevřeně řekla, že se jí nepodařilo vždy uspět a měla i angažmá, kde si musela přiznat, že na to nemá. „Byla to pro mě velká životní zkušenost a taková ta hranice vyhoření, kdy jsem si uvědomila, že buď to odnese mé zdraví nebo moje rodina,“ vyznala se.

Znamení panny je těžká diagnóza, ale platí na úředníky

Radmila Pospíšilová, jejíž firma Mobilboard se zabývá reklamou na vozidlech veřejné dopravy, se pohybuje ve dvojím světě. Zákazníky firmy jsou reklamní a mediální agentury, v nichž drtivě převládají ženy. Dodavateli jsou naopak všechny dopravní podniky, a to je svět drtivě mužský. „Ředitelka dopravního podniku je v Česku jen jedna,“ podotkla Radmila. 

Když tedy chodí na setkání dopravců, je tam „mezi černými kvádry jedna červená karkulka v červených šatech“. Přesvědčovat muže, kteří jsou často milovníky dopravní historie, že je pro ně reklama důležitá a přínosná jako zdroj příjmů, není podle Radmily jednoduché. Klíčové je vědět, o čem mluvit, aby se pohybovala v jejich sférách, což znamená i řadu technických znalostí.

Její cestou, jak se prosadit, je pracovitost a důslednost. „Jsem narozena 1. září, tedy ve znamení panny, a to je strašná diagnóza, protože jsem puntičkář, mám zálibu v tabulkách, pečlivosti a detailech. Když si něco naplánuji, tak za tím jdu, dokud to nedokončím,“ popsala se Radmila.

Ani překážky ji nedovedou vychýlit z vytyčené cesty, a že jich za 23 let existence firmy bylo. Ty zásadní obvykle přicházejí v pětiletkách, často v podobě nové regulace z Evropské unie. „Třeba v roce 2013 zakázali polep oken, takže mi rok trvalo, než jsem oběhala všechny homologace na dírkované folie, které dnes vidíte na okenních plochách vozidel MHD,“ uvedla s tím, že si obvykle věc nastuduje, připraví se a vyráží na příslušné úřady.

Vyžaduje to vytrvalost i tvrdohlavost, protože se státní správou je vše na dlouho. „Vlastně tam stále bojujete s protějškem, kterému je to v podstatě úplně jedno. On neživí zaměstnance. Má jen dát nějaké razítko, ale není na tom sám vůbec zainteresovaný,“ přiblížila podstatu problému.

V dennodenní práci člověk pořád něco musí, a tak Radmila pozapomněla, že už se jí blíží věk, kdy by měla z náročného kolotoče vystoupit a předat ho jiným. Souvisí s tím otázka, pro koho to vlastně dělá. „Pro sebe asi ne. Spíš pro lidi z firmy a vůbec pro celý obor, takže to musí někdo převzít, protože si myslím, že ta naše činnost je opravdu bohulibá. Přinášíme do dopravy peníze, které by jinak dopravní podniky na svůj provoz nezískaly,“ zamyslela se.

Její zpověď odhalila, že nudit se neumí a na vavřínech neusíná. I po mnoha letech vlastního podnikání má pocit, že je stále co se učit. „Když jdu na nějaký webinář nebo konferenci, říkám si pak: nedělám to tak správně, jak by se mělo. Na druhé straně v tom, co je správně, dám hodně na selský rozum," řekla. 

Nežije ale jen podnikáním a ambice si umí naplnit i ve volném čase, protože hledá sporty a záliby, v nichž je co překonávat. Například se řadu let věnuje paraglidingu a létá i z nevyšších hor světa. Ani u moře neleží na pláži, ale kajtuje, což dělá i v zimě na zasněžených pláních. A když jde posekat trávník kolem domu, motor sekačky nezaslechnete. Tahle žena zdatně máchá kosou.

Nirvána je vidět, jak vám lidé rostou pod rukama

Zuzana Gabzdylová, jedna z regionálních ředitelek v České spořitelně, vidí svou hlavní úlohu v pomoci ostatním najít svůj potenciál, talent a maximálně je uplatnit. „Já můžu udělat jen to, že vytvořím prostředí, kde to jde, kde má každý možnost se posadit na tu správnou židli, rozvinout to, v čem je dobrý, co ho baví, a tomu se prostě věnovat a být v tom úspěšný, protože to je pak krásný život, když děláte, co vác baví,“ uvedla Zuzana.

Ve své práci cítí obrovskou zodpovědnost, protože má pod sebou zhruba 600 lidí a její rozhodnutí dopadají nejen na zaměstnance, ale i na klienty banky a komunity. Pohání ji ale silný vnitřní kompas se střelkou směřující pořád vpřed. Pokud zároveň cítí, že její činnost má přidanou hodnotu a ona může věci smysluplně posouvat, žádná překážka pro ni není dost velká. 

Regionálních ředitelů je ve spořitelně šest a jen dva jsou muži, přiblížila vzestup žen ve světě financí a konkrétně ve své agendě Zuzana. Začátky vlastní kariéry stavěla hodně na snaze všechno se naučit, všechno vědět a mít jistotu. Na datech už je dnes podle ní dokázáno, že když vidí muži nabídku pozice, pro niž plní 20 procent požadavků, neváhají si o ni říct, zatímco ženy, když najdou 20 procent, u nichž mají pocit, že je nezvládají, okamžitě berou zpátečku. „Já jsem takhle pár příležitostí určitě nechala projít, protože jsem měla ten pocit, že vždy musím všechno umět, ale z toho jsem se vyléčila,“ přiznala Zuzana.

Za svým kariérním vzestupem ale vidí i to, že je silný influencer, má talent ovlivnit ostatní, aktivizovat je a vždy si najde důvod za koho nebo za co se brát, ať už jde o lidi, vyšší smysl, strategický dopad nebo o klienta. „To mi jde potom úplně samo,“ dodala. 

V různých situacích a rolích se přitom pořád snaží být sama sebou, což je někdy k užitku a někdy ne. „Když mi o něco jde a dostanu se pod emoce, tak si občas přestanu si hlídat, zda všichni stíhají moje tempo,“ nastínila druhý zmiňovaný případ. Přílišnou rychlost považuje za svůj problém, na kterém pořád pracuje, protože každý by měl dostat čas zpracovat informace a popřemýšlet o tom, jak daná témata přijmout za svá. „Když ten prostor člověk nevytvoří a jenom něco ostatním vnutí, jejich angažovanost je samozřejmě nulová,“ řekla Zuzana. 

Jí samotnou těší a pohání, když jí lidé rostou pod rukama. „Prostě zbožňuji, když lidé, kteří na začátku říkají: na tohle já nemám, tento moment překonají a přijdou s tím, že mají nápad nebo by chtěli vytvořit to či ono… To mě prostě uspokojuje,“ řekla Zuzana.

Když chcete dobývat obor za oborem, pokoru nechte stranou

Aby bylo o lidi pečováno. To je společný jmenovatel různých pracovních angažmá Jany Šimurdové. Ve svých 34 letech čtyři roky aktivně podniká, a jede přitom cvalem. „Jsem za to vděčná všem lidem, kteří na tom se mnou pracují,“ vyslovila dík kolegům. Výčet jejích aktivit mluví sám za sebe. Vystudovaná lékařka má kliniku estetické medicíny, dnes čtvrtou největší distribuci léčiv v zemi a ještě je zpěvačkou známou pod uměleckým jménem Jana Bastien.

Od dětství tíhla k umění a při pozdějších mentoringových lekcích pochopila, že toto založení může člověka vést k odvádění té nejlepší práce v různých oborech. „Takže já jsem se velmi rychle prosadila v jednom, druhém, třetím oboru, protože jsem stále vycházela sama ze sebe,“ prohlásila Jana. 

Zároveň ale přiznala, že čím více rolí člověk v životě má, tím nedůvěryhodnější je. Zpěvačka nebudí důvěru v medicínském světě stejně jako doktorka v tom hudebním. Dlouho kvůli tomu bojovala s napomínáním, ať se zařadí do jedné škatulky a nepřesahuje do jiné, protože tam stejně bude moct být jen tak napůl. „Dá se to vyřešit tím, že máte segmentovaný marketing, takže kdo mě zná jako Janu Bastien, mě nezná jako doktorku Janku, protože na sítích vystupují jako dvě různé osobnosti,“ představila svůj recept.

Nejtěžší pro ni bylo prosadit se jako podnikatelka ve farmacii, protože to je velmi mužský obor plný „žraloků“. „Jsem vlastně jediná žena v Česku a na Slovensku, která vlastní farmaceutickou distribuci,“ podotkla. Za svým průnikem do tohoto světa vidí přitom odlišnost ženského přístupu. „My ženy máme jednu specifickou vlastnost, že dobře budujeme vztahy a umíme nastavit hranice. Takže najednou se s vámi všichni chtějí spojit, protože vnímají empatii, lidskost, a zároveň přidanou hodnotu,“ popsala. Když se její firma stala čtyřkou na trhu a začala „žralokům“ sahat na jejich miliardy, pochopili, že jí musí brát vážně.

Pro průbojnou ženu je příznačné, že jestli se něčemu v životě nenaučila, tak je to pokora. Sama má pocit, že lidé si pokoru často zaměňují s nízkým sebevědomím. „Já mám sebevědomí v pořádku, mám ho zdravé, vymentorované a ještě děkuji rodičům za dobrou výchovu,“ uvedla.

Ačkoli neváhá vyjádřit vděk kolegům, zároveň přiznala, že dovede být extrémně náročná na výsledek i na detail a často si neuvědomuje míru tlaku, který na okolí vyvíjí. Do značné míry to vyřešila nová struktura a hierarchie firem od generální ředitelky přes ředitele a manažery projektů, která ji tak trochu odstavila z běžného provozu a v komunikace představuje tlumič.

Náročná je ale Jana i vůči sobě a v lékařské práci, byznysu i v muzice jí stíhá pocit, že není dost dobrá, protože, s tím, co vše umí, a jaké vize má v hlavě, už by měla být dál. „S pocitem tlaku na sebe sama, že si vlastně zasloužíš víc, ale možná zase nezasloužíš, protože nejsi dost dobrá, bojuji celoživotně,“ odhalila překvapivě Jana.