K zásadní životní změně nás často inspiruje náš vlastní životní příběh. David Škrobánek je krásným příkladem. Kdysi personalista v nadnárodních korporacích se dnes zabývá vlastní iniciativou Dobrý táta. Jejím smyslem je pomáhat mužům, jak se co nejlépe zhostit otcovské role, ale i radit firmám, jak vytvářet pro rodičovství vhodné podmínky. "V Česku to určitě pořád není tak, že řeknete: chci se věnovat svým dětem a být dobrým tátou, a setkáte se podporou a pochopením," říká David. Cílem jeho snažení je právě tohle měnit.
Projekt #FinŽeny startuje nový obsahový blok, v rámci nějž se podrobněji zaměří na palčivá témata světa žen ve financích. Každý měsíc bude věnován jednomu tématu - začínáme daní z mateřství.
Jak vlastně vznikla iniciativa Dobrý táta?
Já jsem pracoval téměř 20 let v korporacích na různých pozicích v personalistice. Tuto dráhu jsem završil v Londýně, kde jsem dělal personálního ředitele jedné firmy pro část Evropy. Odcestoval jsem tam i se ženou a třemi dětmi. Po dvou letech jsme se rozešli a nedopadlo to úplně dobře. Kvůli rozdílnému názoru na péči o děti jsme se museli soudit. Soud rozhodl o svěření dětí do výhradní péče matky, přestěhování dětí zpátky do České republiky a já jsem zůstal se svou prací v Londýně. Taková kariéra je možná sen pro severomoraváka z vesnice, jako jsem já, ale není to dobrá situace pro tátu, který miluje své děti a chce být s nimi, což je můj případ. Vidina, že děti uvidím možná jednou za dva týdny o víkendu, pro mě nebyla volbou, takže jsem dal výpověď a vrátil do Česka. Jenže tady jsem narazil na tehdejší realitu pracovního trhu.
V čem spočíval ten náraz?
Zjistil jsem, že pracující táta, který chce pečovat o děti, není zrovna kombinace, která se tady v roce 2017 akceptovala. Protože jsem nechtěl dělat kompromis na úkor svých dětí, rozešel jsem se s korporátem a došel k tomu, že abych uživil rodinu, musím se stát konzultantem a pracovat jako živnostník. To byl jeden impuls k založení Dobrého táty. Dalším byla zkušenost se soudnictvím. Vnímám, že už se to hodně posunulo, ale dříve soudy svěřovaly po rozvodu děti do péče téměř výhradně matkám, v podstatě nikdy otcům, střídavá péče se také moc nepřipouštěla. Po diskuzi s mnoha dalšími táty mi došlo, že v tom nejsem sám, ale muži o tom moc nemluví. Pak tu byl ještě třetí podnět, a to bylo moje dětství, které bylo typické pro tehdejší dobu. Můj táta byl důlní elektrikář, tvrdě pracoval, aby postavil dům, po práci chodil do hospody a byl aktivní v Komunistické straně Československa. Takže se mi nevěnoval a do toho, jak bylo v té době typické, mě i fyzicky trestal. Ve chvíli, kdy jsem téměř přišel o děti a čelil této situaci na pracovním trhu, jsem si uvědomil, že chci být prostě jiný táta, věnovat se mým dětem a pomáhat v tom i druhým.
Kde jste v těch počátcích viděl příležitost pomoci?
Byl jsem ten, který diverzitu a inkluzi v korporacích zažil a sám se ji snažil prosazovat. Zjistil jsem ale, že se týká vlastně jen maminek a žen. Nemám nic proti tomu, jen je potřeba říct, že když má dítě mámu, má i tátu a je potřeba se tím tak zaobírat. Všichni chtějí udělat kariéru, a pokud je stále v managementu firem většina mužů a většina z nich jsou tátové, tak mají velmi podobné výzvy jako ženy. Zvlášť pokud máme v České republice skoro padesátiprocentní rozvodovost. Nevidím cestu, jak vyřešit problematiku rovnoprávnosti mužů a žen v tom, že budeme ukazovat na muže jako původce všeho zla. Myslím, že je třeba komunikovat a zkoušet pochopit, že všichni máme svoje výzvy a leckdy jsou podobné. I proto na moje workshopy chodí muži i ženy. Snažím se otevírat ta témata a nacházet řešení. Nejsem při tom konfliktní, ale snažím se podívat se na vše také z pohledu táty i dítěte. Vytahuji ze skříně kostlivce a říkám: podívejte se, on není tak ošklivý, jak vypadá. Je to normální životní fáze a mají ji i muži. Problém je ale v tom, že muži o tom ve většině případů nemluví, a tak to vypadá, že žádný problém nemají.
Proč o tom podle vás muži nemluví? Stydí se?
Když se sejdou ženy, komunikují spolu a věci řeší. Když se sejdou muži, přijdou si říct, jakým způsobem už vše vyřešili. Definuje nás, že nechceme vypadat slabí a neúspěšní, takže to už musí být náš hodně dobrý kamarád, abychom se mu přiznali, že doma něco nefunguje a s dětmi si nevíme rady. Ale nikdy nepřiznáme na meetingu s kolegy, že máme špatný den, protože jsme se s manželkou nepohodli. Chceme vypadat silní, je v nás ten lovec, který vede kmen. A všichni od nás toho lovce očekávají. Protože jen ten je úspěšný…
Ženy dnes hodně řeší, jak skloubit mateřství a péči o děti s kariérou. Co podle vás řeší muži, kteří chtějí být dobrými táty?
Postupně se to mění, ale v Česku to určitě pořád není tak, že řeknete: chci se věnovat svým dětem a být dobrým tátou, a setkáte se podporou a pochopením. Od kamarádů si často vyslechnete, co jste to za podpantofláka, ať jdete raději na fotbal nebo do hospody. V práci máte obavy, co tomu řekne šéf, když chcete dát před prací přednost nějaké aktivitě s dítětem, ale přitom se koná důležitý meeting. V Česku dnes mají muži první dítě mezi 30 a 35 rokem věku, a to je přesně fáze, kdy budují kariéru. Takže raději přijdou na meeting, protože za nimi v tom soutěživém prostředí čeká smečka vlčáků, kteří je rádi v kariérním postupu předejdou. Ta největší bariéra je ale v hlavách samotných mužů a v jejich očekáváních vůči sobě samým. Spousta z nich má pocit, že selhávají a nejsou dost dobrými muži, když nenosí dost peněz a nezastanou podle svých představ roli živitele rodiny. A pak je tu ještě přístup žen – maminek. V obecném povědomí je představa, že žena bude nadšená, že se muž chce starat více o děti. Kéž by, protože žena – máma má jasnou představu, jak má péče vypadat, ale mužův přístup je z principu jiný.
Kde vidíte ten hlavní rozdíl?
Máma je ta pečovatelka, která chce udržovat dítě v bavlnce, aby se mu nic nestalo, zatímco role táty je úplně jiná. Příroda to prostě vymyslela tak, že on bude potomka připravovat na život, jaký je, tedy mnohdy drsný. Bude ho učit, jak přežít. Experti říkají, že nemluvně, které ještě nerozezná obličeje, už pozná, kdy ho z postýlky vytahuje táta a kdy máma. Muž ho jinak uchopí, použije více síly, má tu pevnou energii, zatímco žena má energii měkkou, pečovatelskou. A má tendenci minimálně zpočátku chránit své dítě před mužem a jeho tvrdostí. Pokud nedojde k tomuto oboustrannému pochopení, tak se na to muž po nějaké době většinou vykašle, protože my muži chceme dělat věci dobře a být za to obdivováni a ne poslouchat: co to zase děláš, proč ho takhle vyhazuješ do výšky, nebo proč ho pořádně neoblékneš? Věřím, že je potřeba dělat osvětu, že táta to prostě dělá jinak, není na tom nic špatně, je to jeho nezastupitelná role. Takže když to shrnu, pokud chce být muž opravdu dobrým tátou, musí si to ustát sám před sebou, před kamarády, v práci, a často i před svou ženou, a to mu na tom musí sakra záležet, aby do toho šel.
Když bychom teď obrátili pozornost k vnějším okolnostem, jako je rámec, který mužům i ženám nastavuje stát například tím, jak je postavená mateřská a pak v Evropě výjimečně dlouhá rodičovská dovolená...
My se v Česku rádi díváme na zahraniční modely, a když se podíváme třeba na islandský model, tam je rodičovská pro muže i pro ženy ve stejné délce a není vyměnitelná. To znamená, že buď si ji vyberete, nebo propadne. To jsou skvělé principy. Když to na Islandu zavedli, najednou si tu mateřskou vybírá většina mužů, protože chápou, že si mohou užít roli otce a vybudovat si vztah s dítětem. V Česku často selhává finanční aspekt, neboli jak nahradit ten výpadek příjmů, když muži většinou vydělávají více a přerušení kariéry často znamená její úplné zastavení. V Česku máme dva týdny otcovské dovolené, to je o 100 procent víc než jeden týden dovolené, která tu byla před dvěma třemi lety. Ale dítě máme na minimálně 18 let. Ty dva týdny umožní pomoct ženě s péčí po porodu, ale rozhodně nejsou dost na vybudování vztahu s dítětem.
Zmínil jste, že se přeci jen věci pro dobré táty mění k lepšímu. Co považujete za ty zásadní pozitivní změny, kromě posunu v soudní rozvodové praxi?
Když dnes půjdete na dětské hřiště, k dětskému lékaři, ráno do školky, uvidíte, kolik mužů tam najednou je. Před 15 lety jsem byl za „exota“, když jsem pořád jezdil domů kvůli dětem. Dnes už je mnohem běžnější, že si tátové na tohle udělají čas. Ale hodně je to dáno flexibilitou, která tady vznikla během covidu. Už vás tolik nehodnotí podle toho, kolik hodin odsedíte v kanceláři. Práci můžete odvést flexibilně a maily odeslat až budou děti na kroužku nebo usnou. Když se vrátím k vaší předchozí otázce, moc nevěřím, že něco zásadně změní stát, protože to je všechno na dlouhá léta a často zůstane jen u předvolebních slibů. Myslím, že spíš zaměstnavatelé, firmy jsou ti, kteří opravdu něco dělají a zlepšují. Například jeden zaměstnavatel zavedl 16 týdnů plně placené otcovské dovolené, které si lze vybrat průběžně. Takže můžete být třeba 80 týdnů vždy jeden den se svým dítětem. To je v součtu rok a půl, což je paráda. A firem, které nabízejí víc, než umožňuje stát, je mnohem delší řada.
Která řešení jsou podle vás ta nejpřínosnější pro to, aby se muži ale i ženy mohly věnovat své práci a zároveň mít dost prostoru pro rodičovství?
To základní je zmíněná flexibilita. Naštěstí už se řada firem posunula k tomu, že neměří počet hodin, ale hodnotí opravdu práci, kterou člověk vykoná. Esenciální je podle mě vytvořit prostředí, kde rodič může přijít později do zaměstnání, protože chodí s dítětem plavat, a někdo jiný si může jít naopak odpoledne zaběhat, protože trénuje na maraton a je to pro něj zásadní životní cíl. Nejde jen o to, že máte třeba pružnou pracovní dobu, jde o celkové vnímání, aby nikdo nemusel mít výčitky, aby se nikdo nemusel stydět. Muž za to, že chce být dobrý táta, žena zase třeba za to, že chce jako máma dělat náročnou kariéru. A někdo jiný, za to, že je transgender, gay, nebo lesbička. Já jsem byl v korporacích zodpovědný za diverzitu a inkluzi a vždycky jsem říkal, že pro mě nejsou důležité tabulky různorodosti podle pohlaví, barvy kůže, sexuální orientace, protože inkluzi chápu jako respekt ke komukoli a k jeho přáním a preferencím obecně.
David Škrobánek
kouč a mentor, zakladatel iniciativy Dobrý táta
David pracuje celý svůj profesní život s lidmi. Necelých 20 let působil na různých pozicích v „Lidských zdrojích“ (HR) v mezinárodních společnostech a své poslední čtyři roky v korporátní sféře strávil na pozici personálního ředitele pro Severní Evropu v Londýně. Po návratu do České republiky hledal práci s možností flexibility, aby mohl pečovat o své tři děti ve střídavé péči, ale tvrdě narazil na realitu pracovního trhu v České republice, protože všude byl kvůli tomuto požadavku odmítnut. Protože se rozhodl pro změnu a stal se HR konzultantem na volné noze, koučem a mentorem.
Díky své zkušenosti a pochopení, jak jsou tátové důležití a zároveň opomíjení ve výchově dětí, se rozhodl založit iniciativu Dobrý táta, který pomáhá mužům a zaměstnavatelům hledat řešení pro zkombinování rodinných a profesních životů. V rámci Dobrého táty pomáhá jak individuálně formou mentoringu, tak skupinově formou workshopů a webinářů ve firmách. V březnu 2024 uspořádal první byznysovou konferenci o důležitosti tátů v 21. století. Natáčí také podcasty Dobrý táta – rozhovory (nejen) pro táty. Za Dobrého tátu získal cenu Kreativní hrdina pro přínos na individuální úrovni, udělovanou Holandskou obchodní komorou. David je táta pěti dětí a poté, co se znova oženil, žije v tzv. "sešívané rodině".
Související články: